…mrknutí dozadu

Rozlučkový večírek je už za mnou, šuplíky jsem už vyklidila, počítač jsem už vrátila a tak tu sedím u prázdného stolu a po neskutečně dlouhé době mám v ruce propisku. Jasný důkaz toho, že se tady blížím do závěrečné rovinky, cílová páska už je na dohled a vzhledem k tomu, že dobíhám se značnou časovou rezervou, můžu se v klidu ohlednout za sebe. Asi bych raději proběhla cílem a běžela slepě dál, bez jakéhokoliv otáčení, rekapitulování nebo dokonce nějakého hodnocení, ale vzhledem k tomu, že poslední dobou dělám rozhodnutí, která mi jaksi nejsou moc podobná, tak nemůžu udělat nic jednoduššího, než se alespoň pootočit a trochu se poptat sama sebe, kam jsem to doběhla.

Nemusím chodit ani moc daleko. Jsem vděčná za ten rok klidu navíc, který mi naservíroval „sveží&fresh“ podněty k přemýšlení, včetně šance vidět věci z úhlu, který jsem předtím přehlížela. Vůbec jsem se za ten rok nějak víc rozhlížela, víc se ptala, víc odpovídala…na stejné otázky se mi začaly nabízel i jiné odpovědi, a nepřestávám se tomu divit, ale i tyhle odpovědi do sebe zapadají. Možná v trochu jiných souvislostech, možná z trochu jiné perspektivy, ale zapadají a co víc, najednou mi začínají dávat i smysl.

Během toho roku, mi bylo dopřáno být svědkem cesty, na kterou bych se ve stejné situaci určitě nevydala. Už pouhé její sledování mi odkrylo nečekané perspektivy, o jejichž vlivu na moje současné rozhodování není pochyb. Možná bych ke stejným závěrům došla tak jako tak, ale teď, když stojím na stejném rozcestí, přijde mi všechno jasnější, smysluplnější a hlavně realizovatelnější.
Nepřestane mi být věčnou záhadou, podle jakého klíč se lidé potkávají. Teda spíš podle jakého klíče lidé přecházejí přes cestu zrovna mně. Nevím, komu to připsat na účet, jestli osudu nebo náhodě, ale ať tak či tak, jsem za to vděčná. Díky za další dvě oči, které svět vidí z úplně jiného úhlu, díky za spoustu otázek, které mi to dává, díky za inspiraci, která mě posouvá. Díky tobě, ty tři roky měly větší cenu, než se může na první pohled zdát.

Teď mi najednou přijde, že nedobíhám do cíle, ale že jsem spíš došla na roh ulice, o jehož existenci jsem neměla ani páru. Myslela jsem, že všechny rohy s nádechem dobrodružství už jsem dávno přešla a že k objevování nových horizontů mě spíš povedou kroky podložené rozumem, než nějakými spontánními emocemi. Najednou nemám chuť něco rozhodovat, něco plánovat, něco řídit a někam směřovat. Nechám si prostě foukat do zad a budu zvědavě čekat, jaký horizont mě čeká za příštím rohem…

...so untypical for me!

…pro mě dost netypický… nestihla jsem o tom ani moc přemýšlet, ani mi nepřišlo na mysl, že bych s tím mohla mít nějaký problém, že by to mohlo někde zaskřípat, že bych se na to chtěla vykašlat, ale ani že by mě to mohlo takhle pohltit, že nad tím strávím tolik času, a hlavně, že mi bude úplně jedno, co si o tom kdo myslí.…pro mě dost netypický!
Byla jsem tou myšlenkou tak uchvácená, že na nějaké pochyby, otázky, natož pak odpovědi vůbec nedošlo. Takže na tuhle pochybovačně tázací část mého interního, schvalovacího procesu vůbec nedošlo. …pro mě dost netypický!
Všechno jsem viděla naprosto jasně a zřetelně, snad i včetně obrázků, fontu a velikosti písma. Takže starý blog jsem ukončila, říkejme raději pozastavila, jedním odstavcem plným nadšení z něčeho nového a během pár počítačových minut (to, že počítačová minuta, nemá se šedesáti sekundami nic společného, je snad každému jasné) jsem už seděla před připravenou stránkou a jediné co mi chybělo bylo něco napsat! Najednou ale bylo všechno úplně jinak. Nemělo to pokračovat stejně jako vždycky? Hrábnu do poznámek, připomenu si, co se mi honilo hlavou a o čem jsem chtěla napsat a pak už to jde vždycky samo…až do teď. Prvních pád dní, s myslí ještě zalitou nadšením, to šlo. Teda ne, že by to bylo až tak nenucené jak jsem čekala, dřelo to, ale šlo to…a jak to dopadlo? Jestli to teda mělo vyvrcholit prezentací fotek ze Silvestra, tak to je teda pěkná bída. Dojela jsem přesně na to, co by mě normálně napadlo jen sekundu po tom, kdy se vlna nadšení převalí. Nedala jsem tomu ale šanci. Skočila jsem a zapomněla jsem si ověřit, jestli … co jsem si měla ověřit?
Do teď jsem se zuby nehty bránila napsat něco osobního a teď najednou jsem ze sebe chtěla chrlit něco konkrétního? Pocity? Myšlenky? Fakta? Jména? Wow! To jsem snad ani nemohla myslet vážně. No a tak je to přesně tam, kde to je. Plácám se v tom a nemůžu se pohnout z místa, respektive se posouvám přesně tam, odkud jsem chtěla utéct, vracím se k řádkům plných metafor, kterým nakonec stejně rozumím jenom já.
Spokojím s tou jedinou sebereflexí, kterou mi to poskytlo, a tím je konstatování, že psát o sobě prostě nezvládnu? Vrátím se tam, odkud jsem se plná entuziasmu vyřítila? Bude mě to ještě bavit? Jak to, že to nejde? Co řeším? Vádí mi, že budete vědět co si myslím? Vádí mi, že já budu vědět co si myslím?
Teď fakt nevím. …pro mě dost typický!

...New Year celebration in Prague