...so untypical for me!

…pro mě dost netypický… nestihla jsem o tom ani moc přemýšlet, ani mi nepřišlo na mysl, že bych s tím mohla mít nějaký problém, že by to mohlo někde zaskřípat, že bych se na to chtěla vykašlat, ale ani že by mě to mohlo takhle pohltit, že nad tím strávím tolik času, a hlavně, že mi bude úplně jedno, co si o tom kdo myslí.…pro mě dost netypický!
Byla jsem tou myšlenkou tak uchvácená, že na nějaké pochyby, otázky, natož pak odpovědi vůbec nedošlo. Takže na tuhle pochybovačně tázací část mého interního, schvalovacího procesu vůbec nedošlo. …pro mě dost netypický!
Všechno jsem viděla naprosto jasně a zřetelně, snad i včetně obrázků, fontu a velikosti písma. Takže starý blog jsem ukončila, říkejme raději pozastavila, jedním odstavcem plným nadšení z něčeho nového a během pár počítačových minut (to, že počítačová minuta, nemá se šedesáti sekundami nic společného, je snad každému jasné) jsem už seděla před připravenou stránkou a jediné co mi chybělo bylo něco napsat! Najednou ale bylo všechno úplně jinak. Nemělo to pokračovat stejně jako vždycky? Hrábnu do poznámek, připomenu si, co se mi honilo hlavou a o čem jsem chtěla napsat a pak už to jde vždycky samo…až do teď. Prvních pád dní, s myslí ještě zalitou nadšením, to šlo. Teda ne, že by to bylo až tak nenucené jak jsem čekala, dřelo to, ale šlo to…a jak to dopadlo? Jestli to teda mělo vyvrcholit prezentací fotek ze Silvestra, tak to je teda pěkná bída. Dojela jsem přesně na to, co by mě normálně napadlo jen sekundu po tom, kdy se vlna nadšení převalí. Nedala jsem tomu ale šanci. Skočila jsem a zapomněla jsem si ověřit, jestli … co jsem si měla ověřit?
Do teď jsem se zuby nehty bránila napsat něco osobního a teď najednou jsem ze sebe chtěla chrlit něco konkrétního? Pocity? Myšlenky? Fakta? Jména? Wow! To jsem snad ani nemohla myslet vážně. No a tak je to přesně tam, kde to je. Plácám se v tom a nemůžu se pohnout z místa, respektive se posouvám přesně tam, odkud jsem chtěla utéct, vracím se k řádkům plných metafor, kterým nakonec stejně rozumím jenom já.
Spokojím s tou jedinou sebereflexí, kterou mi to poskytlo, a tím je konstatování, že psát o sobě prostě nezvládnu? Vrátím se tam, odkud jsem se plná entuziasmu vyřítila? Bude mě to ještě bavit? Jak to, že to nejde? Co řeším? Vádí mi, že budete vědět co si myslím? Vádí mi, že já budu vědět co si myslím?
Teď fakt nevím. …pro mě dost typický!