…mrknutí dozadu

Rozlučkový večírek je už za mnou, šuplíky jsem už vyklidila, počítač jsem už vrátila a tak tu sedím u prázdného stolu a po neskutečně dlouhé době mám v ruce propisku. Jasný důkaz toho, že se tady blížím do závěrečné rovinky, cílová páska už je na dohled a vzhledem k tomu, že dobíhám se značnou časovou rezervou, můžu se v klidu ohlednout za sebe. Asi bych raději proběhla cílem a běžela slepě dál, bez jakéhokoliv otáčení, rekapitulování nebo dokonce nějakého hodnocení, ale vzhledem k tomu, že poslední dobou dělám rozhodnutí, která mi jaksi nejsou moc podobná, tak nemůžu udělat nic jednoduššího, než se alespoň pootočit a trochu se poptat sama sebe, kam jsem to doběhla.

Nemusím chodit ani moc daleko. Jsem vděčná za ten rok klidu navíc, který mi naservíroval „sveží&fresh“ podněty k přemýšlení, včetně šance vidět věci z úhlu, který jsem předtím přehlížela. Vůbec jsem se za ten rok nějak víc rozhlížela, víc se ptala, víc odpovídala…na stejné otázky se mi začaly nabízel i jiné odpovědi, a nepřestávám se tomu divit, ale i tyhle odpovědi do sebe zapadají. Možná v trochu jiných souvislostech, možná z trochu jiné perspektivy, ale zapadají a co víc, najednou mi začínají dávat i smysl.

Během toho roku, mi bylo dopřáno být svědkem cesty, na kterou bych se ve stejné situaci určitě nevydala. Už pouhé její sledování mi odkrylo nečekané perspektivy, o jejichž vlivu na moje současné rozhodování není pochyb. Možná bych ke stejným závěrům došla tak jako tak, ale teď, když stojím na stejném rozcestí, přijde mi všechno jasnější, smysluplnější a hlavně realizovatelnější.
Nepřestane mi být věčnou záhadou, podle jakého klíč se lidé potkávají. Teda spíš podle jakého klíče lidé přecházejí přes cestu zrovna mně. Nevím, komu to připsat na účet, jestli osudu nebo náhodě, ale ať tak či tak, jsem za to vděčná. Díky za další dvě oči, které svět vidí z úplně jiného úhlu, díky za spoustu otázek, které mi to dává, díky za inspiraci, která mě posouvá. Díky tobě, ty tři roky měly větší cenu, než se může na první pohled zdát.

Teď mi najednou přijde, že nedobíhám do cíle, ale že jsem spíš došla na roh ulice, o jehož existenci jsem neměla ani páru. Myslela jsem, že všechny rohy s nádechem dobrodružství už jsem dávno přešla a že k objevování nových horizontů mě spíš povedou kroky podložené rozumem, než nějakými spontánními emocemi. Najednou nemám chuť něco rozhodovat, něco plánovat, něco řídit a někam směřovat. Nechám si prostě foukat do zad a budu zvědavě čekat, jaký horizont mě čeká za příštím rohem…