… leaving poland

… sama tomu nemůžu věřit, ale pokud všechno poběží takhle rychle, tak se snad ani nemusím obtěžovat a vzít to hnedka zpátky do Prahy. Ještě jsem si nestihla zvyknou na myšlenku, že už jsem konečně zase na cestě a už opouštím první zastávku a jsem připravena k prvnímu přesunu.

… po pravdě, moje první zastávka, Gdańsko, nemá s cestováním víceméně nic společnýho. Byla to regulérní, už léta slibovaná návštěva, takže jsem se měla jako v bavlnce a kromě úžasnýho moře a nekonečný cesty vlakem, vlastně nebyl žádnej rozdíl, jestli jsem za Iwonou a Michalem jezdila do Londýna nebo se vypravila na výlet do Polska.

… naposledy jsem položila prsty na klávesnici někdy ve vlaku, což už jsou dobré tři dny a nějak jsem vyšla ze cviku. Sedím na nejmenším a zároveň nejpřelidněnějším letišti, co jsem zatím viděla a vůbec nic se mi nechce, takže končím a jdu čumět do blba!

... ještě snad pro zkompletování informací dodávám, že Gdaňsko je úžasný a rozhodně stojí za návštěvu. Pěkná, i když krapátko vyfoukaná pláž a moc hezký, historický centrum.

… krosna na zádech!

… tohle je sice jinej příběh, ale začíná dost podobně jako ten minulej končil. Jestli jsem se vracela značně vyřízená a mírně přiopilá (cidery na letišti a pivo v letadle udělaly své), tak teď jsem za sebou zabouchla dveře bytu a jsem superextra vyřízená a ještě stále značně nametená. Díkybohu, že se mi alespoň žaludek ustálil na jakémsi stabilním bodě a já jsem byla schopná alespoň zabalit a snad všude zhasnout a všechno vypnout – teda alespoň doufám. Bych ani nevěřila jak takovej „jeden“ goodbye drink s člověkem zamává. Jediný co si pamatuju úplně jasně, je Kamila, prohlašující, že do tří musím stihnout zabalit v každým případě a tak, že si ještě dáme! Přála bych jí to balení vidět. Výsledek zatím posoudit nemůžu, ale jedno je jasný na první pohled – v krosně není tak těsno jako obvykle, ale na druhé straně je o tři kila těžší než bejvá a to jsem balila super úsporně. No pro mě trochu záhada, ale neměla jsem chuť ani sílu nad tím přemejšlet, natož to kontrolovat!

… ať je to jak je to, tak teď už sedím ve vlaku a nemůžu rozdejchat zjištění, že české vlaky nemají zásuvky, teda to bych jim křivdila – mají zásuvky, ale prý nikdy nefungovaly! Tradááá! Takže můžu cca 2,5 hodky dovádět na compu a zbylejch 14,5 hodiny se můžu rejpat v nose! Ačkoliv ještě můžu doufat, že polský vlaky jsou na tom líp – o tom ovšem už teď pochybuju. V nejhorším případě mám ipod a foťák, takže budu dokumentovat krajinu, vlak a různé fáze mé unuděnosti. Spát se mi samozřejmě nechce – to se taky rozumí, to by bylo až moc jednoduchý, kdybych tu kocovinu mohla jen tak zaspat. No to by snad stačilo k popisu mého rozpoložení, všichni snad pochopili, že jsem značně rozmrzelá a že to začíná krapákto jinak, než jsem ještě včera doufala.

… teď trochu k plánu cesty, o kterým jsem se zatím moc nezmínila, což se dá pochopit vzhledem k tomu, že:
- je dost chaotickej
- je dost nepřipravenej
- a tím pádem bude dost improvizovanej…

… čeká mě několik novinek:
- cesta vlakem (moje asi nejdelší)
- couchsurfing
- a i na mě, víc než omezenej rozpočet

… taky nebudu cestovat až tak sama, teda cestovat budu sama, ale cestou navštívim několik starejch přátel a za měsíc se srazim s Christinou a dáme si, skoro už tradiční, kempovací dovolenou – opět po itálii.

… první zastávka Polsko – Gdaňsk! Podle toho, co jsem si vyslechla o nočních přesunech vlakem po Polsku, bych měla být trochu vyděšená, ale už jsem to jednou absolvovala a tak vím, že to až tak tragický není. Trochu se bojím dvouhodinové čekačky na nádraží ve Wroclawy, ale je to docela velký město, takže hádám takovej hlavák, v horším případě Masaryčka.

…zbejvaj mi zhruba dvě hodiny (do vybití baterky) takže končím a jdu si dát nějakej filmeček!

...

Takže cestu mám za sebou…je půl devátý a mám hodinu, než mě Iwona přijede vyzvednout. Usadila jsem se hezky v McD’s v domění, že tu bude wifina, ale ouvej! Jsem ráda i za zásuvku. Jak baterka v laptopu tak v Ipodu potřebuje neprodleně výživnou elektrickou injekci! Čím je jasný, že ani v polským vlaku zásuvky neběžely.

… ještě jen pro doplnění. Čekání ve Wroclawy uteklo rychle s připojením v KFC a cesta vlakem víceméně taky, ikdyž vlak byl totálně narvanej (dva vagony na cestu celým Polskem mi přišlo trochu málo) a hlavně se tam kouřilo, takže jsem trošku vyuděná a nemůžu se dočkat sprchy!

… nejbližší přesun mě čeká v úterý do Malmo. Jestli se do té doby dostanu k nějakýmu záznamu, kdo ví! Ale když tak to doženu na letišti. Tentokrát žádný číslování blogu, stejně to minule nesouhlasilo a veškeré počty nad deset mi tak jako tak dělají problém!

… první info koukám obšírnější než je zvykem, ale to je ta spousta času ve vlaku!

…the best of…! kéž by!

… už jsem myšlenkama plně v plánování další výpravy, takže se mi vůbec nechce něco rekapitulovat, natož pak vyhodnocovat, vyhlašovat výsledky a rozdávat ceny. Jako kdyby nestačilo, že první co mě napadne, když bloumám nad tím kam teď, je myšlenka na bližší ohledání druhýho, mojí leností trochu odfláknutýho pobřeží, no a zmiňovat se o vnitrozemí, to si ani netroufnu. V mžiku následuje postup: čekuju ceny letenek, hrozím se, propadám smutku, že tohle neklapne, rychle se zase vracím k mapě Evropy a nakonec, docela s úlevou zjišťuju, že ten plán co se mi pomalu začíná rýsovat, mě nějak baví čím dál víc.

… už to vlastně docela hoří, krosna už pomalu skáče ve skříni, takže se snažím nemyslet na to, kolik jsem toho vynechala a kolik času a peněz bych ještě potřebovala abych vyrazila a alespoň naťukla východní pobřeží, Floridu a třeba kus Kanady! Jejda holka, vrať se na zem. Takže jak jsem se snažila právě vylíčit, veškeré náznaky nějaké rekapitulace mi nedělaj zrovna dobře a tak slibuju, že tohle je poslední blog o státech a od příště už jedu na evropský flow!

… trochu jsem se patlala s fotkama, takže ušetřím slova!


…moje nadšení se pohybuje hned na několika úrovních:

...nadšení z lidí, které jsem potkala,


... nadšení z věcí, které jsem viděla,


... nadšení z pohody, kterou jsem si užila



... a v neposlední řadě, jedno velké nadšení z toho, že jsem se k tomu fakt rozhoupala a že jsem si dala šanci zjistila, že takhle cestovat se dá a že je to lepší, než jsem si mohla vůbec představit. Taky není špatný zjištění, že sama sobě dělám docela dobrou společnost, že jsem možná družnější než jsem si myslela, že nejsem asi tak stydlivá jak jsem předpokládala a že být závislá jen na svý rozhodnosti (u mě spíš nerozhodnosti) je nakonec jednodušší než jsem čekala!

… poslední věta asi může bejt jen jedna a to, že jsem si to neskutečně užila.

Teď už jen odpověď na nejčastejší otázku:
Teoreticky nevyčíslitelný, prakticky USA: 55000,- Irsko: 15000,-

Wow, tak to je všechno a příště už za pár dní z vlaku do Polska!

... hostely aneb ať se snažím jak se snažím!

… ať se snažím jak se snažím, tak naděje na to, že by se mi podařilo seřadit hostely podle nějakého kritéria, které by alespoň trochu zavánělo objektivitou, je totálně nulová! Nevím jestli jsem to už nepsala někde na začátku, ale určitě není od věci připomenout, že tohle byla moje první tour po hostelech, takže žádný velký srovnání ani dělat nemůžu.

… jasný je to, že většina mých známých by o hostel už ani nezavadila a po vyděšení ze zjištění, že jedu sama, následovala znechucená otázka ty budeš bydlet po hostelech? Kecáš? U mě je samozřejmě zbytečný hledat důvody, proč mi vůbec na mysl přišlo bydlení v hostelech, v nějaké touze se družit nebo jakékoliv jiné, ušlechtilé, cestovatelské vášni. Ze začátku byl hlavní cíl srazit náklady na minimum a tím protáhnout cestování na co nejdéle a hostel byla nejlevnější varianta, teda hned po couchsurfingu (ale o tom až jindy). Teď se mi zdá naprosto nerealizovatelný cestovat sama a bydlet sama. To by i na mě asi bylo moc samoty najednou.

… než jsem odjížděla, měla jsem zabookovanej jen hostel v Corku, což měl být můj hostelovej křest, pravda trochu ulehčenej tím, že se mnou na první dva dny jela Jana. No a nutnost předložit alespoň jednu adresu na imigračním mě donutila s velkým předstihem zabookovat i hostel v San Franciscu, takže z Prahy jsem odjížděla už se dvěma rezervacema.

… teď jsem měla v úmyslu seřadit hostely do přehledného žebříčku od nejlepšího k nejhoršímu, ale to prostě nezvládnu už jen proto, že podle všech, víceméně, objektivních kritérií by soupis musel uzavírat Pheonix, kterej byl tak jinej, až byl úžasnej. Takže:

Phoenix

... největší šok. Jedinej hostel ve Phoenixu, takže výběr víc než omezenej. Rezervace se nevedou, prostě stačí přijet. Teď, když vím jak ztracená bych byla na nekonečně dlouhých, rozpálených ulicích plných prachu a aut, kdyby to neklaplo, tak mi trochu naskakuje husí kůže! No, ta mi ale naskočila, sotva jsem dorazila do hostelu, což byl jedinej barák v okolí, zarostlej vegetační džunglí, dveře všude rozražený dokořán a nikde nikdo! Nakonec se z roští vyřítila přiopilá, špinavá, ale neskutečně vtipná (i když to je skoro každej, když je už po oběde namazanej) majitelka Sue, která se zjevně rozhodla prezentovat Pheonix jako město všech hipíků. Nevím jak pro ostatní ubytované, ale pro mě Phoenix navždy zůstane městem hipíků a je mi úplně jedno jestli Sue byla jediná hipísačka široko daleko.
... přestože všechno bylo starý a drželo pohromadě už jen silou vůle, byl hostel čistej (ikdyž tady jsem vlastní spacák ocenila ze všeho nejvíc – místní deky – nenene – nic pro mě) a atmosféra byla výborná – zjevně v tom hrál svojí roli sdílenej zážitek z počátečního šoku.

San Diego – Ocean beach
... stejně tak jako bylo jednoduché rozhodnout o největší ubytovací kuriozitě, tak nemusím přemejšlet ani nad tím, kterej hostel byl absolutně nejlepší. San Diego. Bezkonkurenční!Určitě to souvisí s tím, že celé SD mi přišlo čistý, upravený a tak nějak organizovaný. No vlastně i hostel byl dost organizovanej, poměrně dost pokynů a zákazů, ale asi právě proto je hostel čistej, bezpečnej (jedinej, kde jsem nechávala laptop celej den je tak otevřenej na posteli) a celkově užasnej, i když asi ne pro toho, kdo má rád ticho. Akce na zahradě jsou většinou až do půlnoci, kdy se teprve většina přesune do přilehlejch barů. Hostel je na hlavní cestě k pláži, kde to je jeden bar na druhým, ticho zavládne až tak kolem patý ráno, ale citlivky si můžou na recepci vyzvednout špunty do uší. K lokalitě na pláži asi není co dodat, plus to má ještě ten bonus, že autobusem do centra to netrvá víc než půl hodiny.
Pro extra nízkorozpočtové cestovatele je možnost si pobyt odpracovat. 1noc = 3hodiny práce.

… teď už to budu řadit, tak jak si vzpomenu. Žádný nej.

San Francisco

... můj první hostel ve Státech. Po irském pohodlí jsem si říkala, že na tom, že americké hostely jsou hrozný asi něco bude. To ale trvalo jen první půl hodinu. Vždycky, když vlezu do koupelny a ta je čistá a teče teplá voda, tak je všechno zase růžový a já jsem klidná. Tady taky! Hostel byl přímo v centru, takže všechno při ruce. Nějak si moc nevybavuju lidi, protože po Irsku jsem byla ráda, že si chvíli odpočinu a hlavně jsem byla tak pohlcená městem, že jsem se v hostelu vyskytovala minimálně.

Las Vegas

... hostel? No nevím, spíš motel! Takovej ten klasickej, jakej znám z filmů. Situovanej přesně na půl cesty mezi stripem a down townem, takže pro někoho kdo nespěchá (ve Vegas asi nikdo) ideální dojít kamkoliv pěšky. Pokoje velký, s koupelnou a hlavně čistý. Byla jsem tam sice čtyři noci, ale měla jsem spoustu aktivit okolo, takže jsem bazén ani nevyužila, teda kromě jednoho smočení nohou! Jinak ideálně vybavenej, ale ve Vegas je všude okolo tolik atrakcí, že na ty v hostelu nějak nezbejval čas.

Los Angeles - Hermosa Beach

... no tak asi největší dilema, co se lokality týká. Hostel jako takovej byl bezva, lokalita sama o sobě taky super, co bych taky mohla vytknout bydlení přímo na pláži. Jediný co byl trochu vopruz byla doprava do centra (jestli se v LA dá o nějakém centru mluvit), která zabrala 2 možná 2 a půl hodiny. AUAUAU! Na druhou stranu, pokaždý jsem jela jinudy, takže jsem viděla spoustu čtvrtí a už mám představu o tom, co znamená přejet jednu křižovatku a octnout se v úplně jiném světě. Kdybych se rozhodovala znova a jela do LA s tím, že si chci projít downtown, tak bych asi pobyt rozdělila na pár dní bydlení někde v Hollywoodu a zbytek na pláži. Co se ale hostelu v Hermose jako takového týká, tak ten byl bez chyby, i když pro někoho asi zase trochu hlučnej. Nojono, plážovej život!

New York

... asi už jsem si přišla jako zběhlá cestovatelka a tak jsem bookování hostelu nechala na poslední chvíli, čímž jsem trochu narazila - většina hostelů v mé cenové relaci na Manhattonu už byla obsazená. Z ověřování toho, jakej hostel je v jaký lokalitě, mě trochu přepadala hrůza a hlavně mě to dost nebavilo, tak jsem se na to nakonec vykašlala, zarezervovala jsem si na první dvě noci nejlevnější hostel v Brooklynu a byla připravena se pak někam přesunout, pokud by to bylo fakt tak děsný nebo moc daleko. Nakonec jsem tam zůstala celej tejden. Na Manhatton to bylo dvacet minut metrem, a hostel byl čistej a lidi extrémně družný (na rozdíl od lidí ve městě – no, možná právě proto). To, že se celej barák svažoval jedním směrem (no, schody se nakláněly všema směry – každej jiným), mi bylo celkem ukradený. Jak už jsem psala, hlavně že bylo všude čisto a tekla teplá voda. Asi tím, že byl hostel fakt malej (do kuchyně se víc než jeden člověk nevešel) a že furt někdo do někoho, někde narážel, tak jsme se tam všichni znali a každej večer se v obývaku slejzali na pivo. Mně se tam moc líbilo.

… no a jako bonus dva irský hostely

Cork

... můj první hostel vůbec, takže u mě jen milé překvapení, jak je to pohodové bydlení. Když to teďka srovnám, tak asi nejmenší pokoj vůbec. Čtyři palandy a mezi nima asi půlmetrová ulička – v tu dobu mi to ale divný nepřišlo, vlastně něco takovýho jsem čekala.
Hostel byl na kopci, hezky v centru města, takže všude se dalo dojít pěšky. Vlastně ani nevím, jestli v Corku jezdí nějaká městská, ale asi jo, zas tak malý to není. Samozřejmě nesmím zapomenout na nejlepší slečnu recepční. Zdravím Lenku!

Galway

... hostel přímo na hlavní třídě. Už si přesně nepamatuju, kolik to tam stálo, ale myslím, že byl ze všech hostelů nejdražší, ale byl pěknej, čistej a pohodovej. Jejda to už se zdá celou věčnost, kdy jsem tam byla.

… pro mě rozhodně úžasný zjištění, že bydlení v hostelech je super způsob jak ušetřit a ještě se pobavit, takže pro cestování o samotě výbornej způsob jak nebýt tak sám.

… těď už nemůžu přijít ani na jeden důvod, proč jsem se do téhle doby hostelům tolik bránila

Reklama all over me!

... je to skoro neuvěřitelný - lípla jsem mini banner na blog a ještě než nestihl zaschnout, tak už jsem měla na mailu výhružku, co-co-co, jsi podlehla reklamě?
Jo-Jo-Jo...já podlehla reklamě a ty jsi starej rejpal, normální človek by si toho ani nevšimnul. A vůbec banner s reklamou na HOTELY je docela výstižnej, ne? Abych držela téma, tak blog o hostelech je už na spadnutí.

... takže welcome ve světě reklamních bannerů.

… zpátky doma

… trvalo mi to víc než dva tejdny, než jsem vůbec zauvažovala o tom, že bych už konečně měla zasednout zpět ke klávesnici a sepsat pár řádku o návratu, aklimatizaci, dalších plánech a vůbec doplnit všechny slibované blogy k tématům, které se mi na cestě jevily jakože nehoří a o kterých jsem si myslela, že doma na ně bude více času. Hahaha. Dopadlo to přesně tak, jak jsem mohla očekávat, kdybych se alespoň trochu zamyslela nad svojí domácí psací morálkou.

… pravda je taková, že nejdřív mě plně zaměstnávalo pozorování a očekávání, zda-li se u mě projeví symptomy prasečí chřipky (ano, jsem magor, ale to stejně už všichni víte, takže není co tajit) – jen tak mimo záznam - se nedostavily – a pak jsem se trochu (no jo, trochu víc) vymlouvala na to, že nejdřív se všechny ty dojmy musí nějak usadit, než z toho budu schopná sepsat větu, která bude způsobně začínat velkým písmenem a končit tečkou (jako kdyby nějaká moje věta takhle začínala).

… teď jsem tak někde mezi něčím a ničím, mezi nadšením a zmarem, přehnanou aktivitou a totální leností a přiznejme si, v takovém rozpoložení se myšlenky do vět koncipujou docela těžce. Na to, že jsem zahrabaná ve vlastní, voňavé posteli, že si užívám vlastní sprchu, župan a můžu vybírat z plný skříně hadrů (vím je to ubohý, ale je to tak) a hlavně to, že stačí zvednout telefon a bejt s kamarády, tak na to, jsem si už dávno zvykla, ale ještě jsem se nestihla dostat to stádia, že bych plánovala něco dalšího a to i přesto, že o tom furt přemejšlím, ale od myšlenek (hlavně od těch mých, mlhavých) je k nějakýmu konkrétnímu plánu ještě docela daleko.

… určitě se v brzké době vrátím ke slíbenému blogu o hostelech a místo plánovaného blogu o kuriozních otázkách, které jsem vyslechla cestou, se spíš budu věnovat odpovědím na nejčastější otázky, které mi byly položeny doma. Pokud vynechám obligátní tak jak ses měla?, tak s přehledem nejčastější otázka je: kolik tě to stálo? (hmm zajímavé…nebojte, rozvahu dodám) a za sebou v těsném závěsu asi budou: vědí kde je česká republika? a kde to bylo nejlepší?

… tak nevím, témat spousta, času taky, chuť psát, to je jasná věc, ale skloubit to všechno dohromady, to mi dělá trochu problém.