…too many things I haven't done yet… too many sunsets I haven't seen…

Nechci rozumět všemu co se stalo, proč se to stalo a jak to bude dál…ne všechno bylo řečeno…ne všechno bylo viděno…ne všechno bylo ztraceno…ne všechno bylo nalezeno…ne všechno bylo zodpovězeno…

There´s … too many answers I haven´t found yet…too many things I haven't done yet… too many sunsets I haven't seen…

…Question, Question, Question - Questions Everywhere!

Pro mě je Silvestr přesně tím dnem, kdy všechny otázky dopadávají na zem a jako by toho nebylo málo, tak padají přímo na mě. Někdo na Silvestra slaví, někdo rekapituluje, někdo plánuje, já bojuji...bojuji s otázkami, které se mi valí do hlavy nezadržitelnou rychlosti. Některé se tam ani nestačí ohřát a už si na ně nikdy nevzpomenu, jiné se mi hrdě přihlásí hned ráno a jsou i takové, které se kdesi uchytí a vyskočí na mě až v červenci…už to znám, je to každý rok stejné…nemůžu říct nic jiného, než že „naštěstí“ je to každý rok stejný…hýčkám si ty své malé boje a mám je ráda hlavně proto, že jsou malé.
Aby se vyvážilo to moje bláznivé nadšení pro Vánoce, tak asi proto Silvestra nesnáším. To nekonečné plánování kam a s kým, mě děsí už dlouho předtím, něž padne první návrh. Nemůžu si pomoci, ale jedna věc se už léta nemění. Přestože jsou plány vždycky úchvatné, tak jsem si zvykla na to, že čím víc se to přibližuje, tím míň úchvatné mi přijdou a nakonec, s každoroční pravidelností, nastane ta chvíle, kdy už vím úplně přesně, že letos je jen dalším rokem, kdy se nedokážu vzdát toho jediného, co na Silvestru miluji. A to je právě teď. Čas, kdy poslední klidný den v roce končí a ten opravdu poslední teprve začíná. Je to doba, kterou vždycky trávím jen sama se sebou – mám plnou hlavu toho, co se za ten rok stalo, co se nestalo, co se mohlo stát. Užívám si ten čas, kdy se na mě všechny ty otázky valí a nikdo, dokonce ani já, neočekává žádnou odpověď. Nikam nespěchám, jen tak si nimi pohrávám - jedny si hýčkám a druhé zaženu rychle pryč, nad některými se usmívám a jiných se ptám, odkud se proboha vzaly. Mám před sebou posledních dvacet čtyři hodin starého roku a už vím, že mi nic neuteče a tak to jako naschvál protahuji a krásně si v tom lebedím než naposledy půjdu spát…ani letos tomu není jinak, ač plány byly opět neodolatelně odolatelné, tak si to teď užívám a mám za sebou první otázku - bílé nebo červené? – pro dnešní ráno červené!

...Xmas in the Pictures

Neuvěřitelné…už je zase po Vánocích! Zdá se mi to nebo jsou opravdu každým rokem kratší a kratší? Ať se kolem sebe rozhlížím sebevíc, tak jen stěží mezi svými přáteli najdu někoho, kdo by se mnou alespoň na chvíli sdílel nadšení pro tyto bláznivé svátky. Hned na úvod přiznávám, že většina záležitostí, které lidi na Vánocích stresuje, se mě nějak netýká. Dárky mám většinou nakoupené už v listopadu, uklizeno mám tak nějak standardně po celý rok a zatím jsem nepřišla na důvod, proč to zrovna v prosinci dělat nějak důkladněji. Takže mám jen jeden, jediný úkol a to je dostat se do vánoční nálady a klidu si to užít.

Asi jsem to letos nějak špatně načasovala nebo se všichni kolem rozhodli, že mě vyléčí z mého vánočního nadšení a budou to letos sabotovat ještě o trochu víc… ať je to jak je to, je po Vánocích a mně se zdá, že žádné nebyly. Proběhlo všechno – svařák, nákupy, svařák, párty, svařák, dárky, kapr, stromeček, pohoda a samozřejmě svařák… tak nevím, kde se letos stala chyba! No, naštěstí zbylo pár fotek, jako důkaz, že Vánoce fakt proběhly…i když tak trochu bleskově…

… tak Šťastné a Veselé!

Ne zrovna s nadšením na sobě pozoruji změny, které se nedají popsat jinak, než jako příznaky dospělosti. Po pravdě řečeno, v mém případě už bylo načase. Poslední dobou nemůžu uvěřit vlastní uším, když slyším, jaké formální a zdvořilostní fráze je moje pusa schopná vypustit a mozek zformulovat.
Nepíši vánoční pohledy, neposílám vánoční smsky a nepřeji sousedům šťastné a veselé jen proto, že je prosinec a televizní jingly ve mně vyvolávají sentimentální pocity i nad tím, nad čímž normálně ohrnuji nos. A jestli nad něčím ohrnuji nos, tak je to nad prázdnými frázemi, zdvořilostními gesty a společenskými otázkami. Co je smutnějšího než vyřčená otázka o jejíž zodpovězení nikdo nestojí. Otázka, která je vyřčená jen proto, aby se neřeklo nebo spíš aby se alespoň něco řeklo. Třeba u mě časem dojde i na ty otázky, ale zatím to přichází pozvolna a tak jsem si letos ověřila v praxi jen funkčnost společenských frázi. Zjistila jsem, že jedno takové včasně vyřčené přání veselých Vánoc zamezí nechtěné konverzaci a ušetří mě souhlasně chápavého přitakávání (v čemž jsem se mimochodem poslední dobou taky poměrně zlepšila) při poslechu historek, se kterými ani nesouhlasím ani je nechápu. Jo, jo - dobře načasované přání dělá prostě zázraky…už jen to, že dokáže kouzelně useknout konverzaci dřív, než může dojít na výše zmíněné otázky neotázky … a tak díky za něj.
Ale i přes první příznaky dospělosti v podobě všech těch vyřčených zdvořilých přání (za které se furt ještě trochu stydím a omlouvám), si stále bláhově myslím, že to, co chci říct, napsat nebo popřát, dělám přesně v tu chvíli, kdy mám co říct, napsat a popřát, ale pokud jsem to zrovna tobě ještě neřekla, nenapsala nebo nepopřála, tak teda … Šťastné a Veselé (na ostatní kompromisy a formální přání je ještě času dost)!

...plánuji, plánuješ, plánuje!

"Do pondělí mi pošlete plán dovolené na příští rok." No paráda, to je pro mě maličkost.
Vždyť už v pátek ráno (no dobrá teda, ať nepřeháním, v pátek večer) vím úplně přesně, co budu dělat o víkendu. Takže když to zvládnu natajmovat takhle pěkně dvanáct hodin předem, tak proč bych to nemohla naplánovat třistapětašedesát dní dopředu?
Žádný problém. Vždyť je to každý rok stejné. Otevřu excel, do ruky vezmu kalendář a vyzývám ubohých dvacet dní na nelítostný boj o jejich naporcování tak, abych ve finále měla dojem, že jich je alespoň čtyřicet!
První pokus končí vždy stejně. Když se, někdy kolem července, chystám do excelových buněk narvat zbývajících pět dní tak, abych mohla odjet alespoň na dva týdny, je pokus číslo jedna u konce a promptně otvírám nový list.
Druhý list, druhý pokus...začínám fikaně aneb ať žije profláknutá metoda obalování státních svátků - z toho se dá vždycky něco vytřískat. Ale pozor! Pokud jsem se o tom ještě nezmínila,
tento proces musí probíhat bez jakýchkoliv deších prodlev, žádné kávičky, čajíčky a plané řeči. Nevíš snad, že v kanclu se najde ještě pár neoblomných kolegů, kteří si rádi prodlouží prvomájově líbáni pod rozkvetlou třešní minimálně do druhého a nejsou zrovna naklonění odsunutí jejích líbání až na osvobození...takže žádné plané úvahy o tom, s kým že se pod tou
třešní budeš líbat a kroužkuj volno (kdyby bylo nejhůř, je to v květnu, což je příslib sám o sobě).
No výborně! Vykouzlila jsem dva týdny na cestu za teplem, ale přece jen, jeden den na zbývající půl rok mi asi stačit nebude, takže plná zkušeností z předchozích pokusů se pouštím do třetího, definitivně posledního, pokusu o nemožné...
Začínám létem, pak obalovačka svátku a bezmyšlenkovité rozfrkání zbytku...tradaaa...plán je připraven k odesláni...z měsíce volna jsem úspěšně udělala dvacet nicotných dní.

Wow…zapomněla jsem dodat, že letos se mě nic z toho netýká, žádný kalendář, žádný excel, žádné profláknuté metody. No jo no, excel jo, toho se jen tak nevzdám!
Šanci, udělat si dovolenou na víc než těch pár dní v kuse, mám na dosah a stačí jen sebrat odvahu a just say yes!

...jiný rok, jiný blog, stejná šance!

Rok se s rokem sešel a bumerang se nám vrátil. Z nepatrné tečky

někde v dálce se stal jasný důkaz toho, že fyzikální (v tomto případě spíš ekonomické) zákony platí. Nevím, kam jsem to vloni koukala, ale to mě trefil přímo mezi oči a než jsem se stačila oklepat, tak byl pryč. Letos se přibližoval pěkně pozvolna, skoro očekávaně, což mi dalo poměrně slušnou šanci jen natáhnout ruku a chytit ho. I přesto tu teď stojím, trochu nevěřícně si ho přehazuji z ruky do ruky a snad jako bych očekávala, že čím déle na něj budu civět, tím zvětším šanci, že se na něm objeví čitelně vyškrábaný pokyn, co teď s ním… . Možná, že tam ten nápis opravdu je, možná si ho tam jen hrozně přeji vidět, ale ať tam je či není, tak já ho tam prostě vidím. Tenhle bumerang je moje šance udělat krok stranou a alespoň na chvíli odbočit ze zajetých kolejích, které mě už šestým rokem vedou neznámo kam.

Opouštím tak (kdoví na jak dlouho) IHaveOne blog, vzdávám se svého oblíbeného remcaní do všeho co se mě netýká a navzdory přirozenému studu se vrhám do vod, které jsem se do teď snažila míjet velkým obloukem … na první nádech se potápím někam, odkud bych ráda vylovila odpovědi a to nejen na to, jak dlouho vydržím bez dechu. Jedno mi však bylo jasné ještě dřív, než jsem se začala soukat do neoprenu. Abych se dostala až tam, kde mám šanci poznat samu sebe trochu víc, musím se potápět sama a to i přesto, že se nejdříve budu bezradně plácat na hladině nebo se možná budu škrábat zpátky do loďky hned s první vodou v nose.

Držím v ruce ten bumerang, čtu ten nápis a jedině co musím říct je ANO!

…prostě… JUST SAY YES!