… tak Šťastné a Veselé!

Ne zrovna s nadšením na sobě pozoruji změny, které se nedají popsat jinak, než jako příznaky dospělosti. Po pravdě řečeno, v mém případě už bylo načase. Poslední dobou nemůžu uvěřit vlastní uším, když slyším, jaké formální a zdvořilostní fráze je moje pusa schopná vypustit a mozek zformulovat.
Nepíši vánoční pohledy, neposílám vánoční smsky a nepřeji sousedům šťastné a veselé jen proto, že je prosinec a televizní jingly ve mně vyvolávají sentimentální pocity i nad tím, nad čímž normálně ohrnuji nos. A jestli nad něčím ohrnuji nos, tak je to nad prázdnými frázemi, zdvořilostními gesty a společenskými otázkami. Co je smutnějšího než vyřčená otázka o jejíž zodpovězení nikdo nestojí. Otázka, která je vyřčená jen proto, aby se neřeklo nebo spíš aby se alespoň něco řeklo. Třeba u mě časem dojde i na ty otázky, ale zatím to přichází pozvolna a tak jsem si letos ověřila v praxi jen funkčnost společenských frázi. Zjistila jsem, že jedno takové včasně vyřčené přání veselých Vánoc zamezí nechtěné konverzaci a ušetří mě souhlasně chápavého přitakávání (v čemž jsem se mimochodem poslední dobou taky poměrně zlepšila) při poslechu historek, se kterými ani nesouhlasím ani je nechápu. Jo, jo - dobře načasované přání dělá prostě zázraky…už jen to, že dokáže kouzelně useknout konverzaci dřív, než může dojít na výše zmíněné otázky neotázky … a tak díky za něj.
Ale i přes první příznaky dospělosti v podobě všech těch vyřčených zdvořilých přání (za které se furt ještě trochu stydím a omlouvám), si stále bláhově myslím, že to, co chci říct, napsat nebo popřát, dělám přesně v tu chvíli, kdy mám co říct, napsat a popřát, ale pokud jsem to zrovna tobě ještě neřekla, nenapsala nebo nepopřála, tak teda … Šťastné a Veselé (na ostatní kompromisy a formální přání je ještě času dost)!