…Question, Question, Question - Questions Everywhere!

Pro mě je Silvestr přesně tím dnem, kdy všechny otázky dopadávají na zem a jako by toho nebylo málo, tak padají přímo na mě. Někdo na Silvestra slaví, někdo rekapituluje, někdo plánuje, já bojuji...bojuji s otázkami, které se mi valí do hlavy nezadržitelnou rychlosti. Některé se tam ani nestačí ohřát a už si na ně nikdy nevzpomenu, jiné se mi hrdě přihlásí hned ráno a jsou i takové, které se kdesi uchytí a vyskočí na mě až v červenci…už to znám, je to každý rok stejné…nemůžu říct nic jiného, než že „naštěstí“ je to každý rok stejný…hýčkám si ty své malé boje a mám je ráda hlavně proto, že jsou malé.
Aby se vyvážilo to moje bláznivé nadšení pro Vánoce, tak asi proto Silvestra nesnáším. To nekonečné plánování kam a s kým, mě děsí už dlouho předtím, něž padne první návrh. Nemůžu si pomoci, ale jedna věc se už léta nemění. Přestože jsou plány vždycky úchvatné, tak jsem si zvykla na to, že čím víc se to přibližuje, tím míň úchvatné mi přijdou a nakonec, s každoroční pravidelností, nastane ta chvíle, kdy už vím úplně přesně, že letos je jen dalším rokem, kdy se nedokážu vzdát toho jediného, co na Silvestru miluji. A to je právě teď. Čas, kdy poslední klidný den v roce končí a ten opravdu poslední teprve začíná. Je to doba, kterou vždycky trávím jen sama se sebou – mám plnou hlavu toho, co se za ten rok stalo, co se nestalo, co se mohlo stát. Užívám si ten čas, kdy se na mě všechny ty otázky valí a nikdo, dokonce ani já, neočekává žádnou odpověď. Nikam nespěchám, jen tak si nimi pohrávám - jedny si hýčkám a druhé zaženu rychle pryč, nad některými se usmívám a jiných se ptám, odkud se proboha vzaly. Mám před sebou posledních dvacet čtyři hodin starého roku a už vím, že mi nic neuteče a tak to jako naschvál protahuji a krásně si v tom lebedím než naposledy půjdu spát…ani letos tomu není jinak, ač plány byly opět neodolatelně odolatelné, tak si to teď užívám a mám za sebou první otázku - bílé nebo červené? – pro dnešní ráno červené!