… už nečekám ani o minutu dýl

… hlásím, že u mě je vše napsané a připravené, ale čekala jsem na ten druhý hlas, který, jak už dnes zřejmé, se konat nebude, tak proč s tím otálet.
… po pravdě řečeno, vůbec by nedošlo k takovýmhle časovým prodlevám, kdybych nepodlehla dobře míněným radám, že bych měla nechat laptop doma. Ok, Ok asi to bylo dobrý řešení, i takhle jsem toho na zádech tahala ažaž a vůbec představa toho, jak ho chudáčka nechávám samotného ve stanu – hm, to by mi nedělala dobře. A to už vůbec nemluvím o tom, že jsem ani na okamžik nezauvažovala o tom, že by nám snad mohlo pršet, to by mě totiž hned v zápětí muselo napadnout, že náš stan není zrovna vodotěsnej. No jo, tak zůstal doma a mě pak čekalo nekonečné probírání se chaotickejma zápiskama….
… vzhledem k tomu, že teď už je podzim v plném proudu, tak bude vzpomínka na teplý jih trochu bolestivá, ale co jdu na to.

… už jsem zase zpět!

… no jo, no jo, trochu mi to všechno trvá. Ale dobrá zpráva je, že jsem živá a připravená prohrabat se heslovitě sesmolenejma zápiskama a dát z toho dohromady něco, co bude alespoň vzdáleně připomínat souvislý text.

… nebojím se to přiznat. Dostala jsem geniální nápad. Moje zápisky z Itálie jsou víc než heslovité a často postrádají jakákoliv geografická fakta, ale vsadila bych boty (ovšem ne ty nové Conversky) na to, že Christiny diář je plnej přesných údajů o místě i čase - takže tradáááá! Má to jen jeden malej, nepatrnej zádrhel…někdo ještě furt pracuje a dokonce pracuje víc než usilovně a tak už jen nadhození tohoto tématu ve mně vyvolávalo nemalé pochybnosti o tom, jak to dopadne. A víte, co? Odpor byl víceméně nulovej, ba dokonce se ani nebojím napsat, že jsem v hlase zaslechla i stopy nadšení.

… ke kompletaci cestovní dokumentace nakonec dojde a pak už začne nová část, tzv. blog pocestovní (v lepším případě mezicestovní) aneb co bylo potom - kde velká část už je napsaná, jen jsem chtěla zachovat časovou posloupnost a tak to zatím čeká v adresáři „doplnit“.

… takže teď bude následovat:
... dvojhlas z cesty po Toskánsku
... stručně a vesměs převážně obrazem z první kempovací dovolené s neteří
... něco o radosti z toho, že jsem doma
... něco o tom, co jsem si přivezla z cest
... něco o tom, že i nic nedělání může být inspirující
a
... něco z nadcházející každodennosti.

… takže už jsem zase zpět!

… na skok doma!

… jaj, nějak nemůžu pochopit, co mě to osvítilo, ale rozhodnutí přerušit tuhle „nahoru – dolů šňůru“ se právě zařadilo mezi jedno z mých nejfenomenálnějších rozhodnutí a těch pár dní, kdy jsem si dopřávala vřelosti blízkých, čistoty vlastní koupelny a pohodlí velké, voňavé (rozumějte mojí) postele mi vlilo čerstvé, cestovatelské nadšení do žil a jsem připravena opět vyrazit, klidně až na konec Světa…počkat, počkat…neprší tam, že jo? No jo, no jo…malá oprava … a jsem připravena opět vyrazit…tentokrát na jih Evropy a tam by teď pršet rozhodně nemělo.

… celé to teď bude trochu jinak. Největší změnou je, … a kdo si teď myslí, že bude následovat avizované fňukání nad tím, že musím nechat doma laptop, je teda na velkém omylu – opuštění laptopu je až na druhé pozici,… takže největší změnou je, že tentokrát nejedu sama. Obě dvě plánované italské cesty mám s doprovodem a těším se na to a to jako moc, moc, moc.

… takže zítra nabírám směr Milán, kde pobudu tři dny a pak hurá do Florencie, kde se podle plánu srazím s Christinou a zbytek cesty už pojedeme společně. Zbytek cesty znamená takový menší okruh po Toskánsku se závěrečným nakouknutím do Ligurie. Já cestu začnu i skončím v Miláně (takže ještě Lombardie) a Christina z ekologických důvodů (to by si asi zasloužilo jeden extra vysvětlující blog…hm, nad tím se zamyslím…povýšit jeden blog z kategorie „zevl“ blog na poučnej blog…hm, to zní hezky…popřemýšlím) začíná v Florencii a končí, teď doufám nekecám, v Padově.

... pak si užiju pár dní domova a vracím se zpět do, pro mě, země zaslíbené a tentokrát s neteří, což znamená, že na rozdíl od cestováním s Christinou to sice bude trochu víc válecí cesta (jeden maximálně dva přesuny), ale pro mě určitě dost adrenalinová záležitost a to hlavně pro to, že poprvé a to jako úplně poprvé, budu na cestě zodpovědná za někoho jinýho, než je moje maličkost.

… nějak mi úplně vypadla další, poměrně výrazná změna. Tentokrát to nebudou žádné hostely, ale komfort vlastního příbytku, který nám v obou případech poskytne krásnej, zelenomodrej, jednovrstvej (jinak řečeno promokavej) stan. Když je řeč o tom stanu, tak musím přiznat barvu a konečně otevřeně říct, že se na to kempování těším víc, než bych byla ochotná přiznat.

… takže tradáááá…jdu balit. Po kolikáté už letos?

… o dva roky později

… sýr, bageta, víno a pro mě stále dechberoucí výhled na jezero a hory! Chtěla jsem otevřít laptop a napsat pár řádků, ale koncentrace byla nulová, takže jsem tam jen hodinu seděla, vychutnávala si všechno co mi tenhle okamžik nabízel.

… veškeré dešťové patálie jsou totálně zapomenuty. Měla jsem úžasných pár dnů s pravou domácí pohodou. Ať si vzpomenu na cokoliv z doby, kdy jsem bydlela v Londýně, tak hned záhy přichází totální šok, že je to všechno už tak strašně dávno, ale momenty jako jsou tyhle mi vždycky jen připomenou, že se vlastně vůbec nic nezměnilo a to i přesto, že se už všichni dohromady vídáme opravdu je sporadicky. Zrovna Alice jsem viděla naposled před víc než dvěma lety, kdy zatím naposledy přijela do Prahy a to sebou poprvé přivezla JS. Kdybych neviděla Matheiua, tak bych řekla že to bylo minulej měsíc. Co víc můžu napsat, abych se vyhnula jakkoliv sentimentálním prohlášením typu, že některá přátelství přetvávají i po letech a to nehledě na to, kolik kilometrů ho rozděluje.

... už sedím ve vlaku do Milána, kde mě čeká pizza, víno a vždycky spoustu fun s Claudiem, další kamarád z mé Londýnské zastávky. Bude to sice velmi krátká zastávka, ale zato si to vynahradíme příští týden, kdy se do Milána vracím na tři dny.

… teď už jen, krásně zrelaxovaná a po delší době v naprosto vyšperkovaný náladě, dopíšu pár posledních slov a budu si užívat horskou krajinu ubíhající ze oknem a těšit se na příjemný večer a zítřejší let do Prahy, domu.

… Ženeva

… veškeré chmury, splín a celkově zfáklá nálada, kterou jsem si ze severu vezla, byla ta tam v okamžiku, kdy jsme dosedli na miniaturní ženevské letiště a to i přesto, že bylo extrémně hnusně. Krosnu jsem si nechala letišti a vyrazila na miniaturní obhlídku Ženevy. Už ji mám procouranou křížem krážem a tak jsem jen tak vláčela z jedné kavárny do druhý a těšila se na Alice, JS a malýho Mathieu.

… nechtěla jsem Alice tahat při pátku dřív z práce a tak jsme nahlásila přílet na sedmou, což mi dalo možnost se trochu porozhlídnout a doplnit pár řádků do blogu, který neuvěřitelně flákám a už si vůbec nevybavuju, jak jsem to dělala ve Státech, že jsem psala fakt každej den.

… nalejvám do sebe další kafe a celá natěšená vyrážím do příletové haly.

… Stockholm bez komentáře

… dopiš co se dá!

… déšť mi prostě nedělá dobře. Za tří promoklé a promrzlé dny jsem tu nenapsala ani řádku. Veškerou energii jsem věnovala snaze prohlídnout si, a alespoň trochu si užít, Stockholm a to i přesto, že většinu času jsem měla džíny urousaný až ke kolenům, v botách mi čvachtalo a brejle jsem otírala tak často, že jsem si snad ušoupala minimálně jednu dioptrii. Ať je to jak je to, teď už sedím na letišti a s nudlí u nosu se snažím dopsat co se dá.

… po prvním promočeném dni jsem strávila dlouhej večer u compu a snažila se vymyslet nějakou nízkorozpočtovou variantu jak se někde ohřát a tím pádem si to cestování trochu víc užít. Jistá byla jen Geneva a následný přesun do Lausanne. Vzhledem k tomu, že všechen sightseeing po přilehlém okolí už mám za sebou, a těším se hlavně na to, že po dvou letech zase uvidím Alice, tak mi bylo totálně fuk, že předpověď hlásí déšť na celý další týden. Variantu, že z Lausanne budu pokračovat do Basileje, Luzernu a Zurichu jsem zavrhla hned po předběžné kalkulaci ceny jízdenek. Snažila jsem se neposlouchat vnitřní hlas, kterej mi našeptával, ať si jedu dát leháro do své vlastní postele. Furt jsem si říkala, že až ráno vylezu a bude po dešti, tak mě to bude mrzet, že jsem to rozhodla hned při prvním (no jo, možná druhým) splínu. Nakonec jsem tohle rozhodnutí odložila a čekala, co se semele následující den.

… do dalšího hostelu jsem se přesouvala až večer, takže jsem měla celý den na první průzkum města. Naštěstí pršelo jen s asi v hodinovejch intervalech a na tu hodinu bez deště vylezlo občas i Slunce, takže jsem si nemohla stěžovat a mohla jsem se v klidu rozhlížet. Velkou náhodou jsem byla svědkem výměny stráží, což bylo sice vééélkééé divadlo, ale vzhledem k venkovní teplotě bylo dost nemožné si ho užít. Za ten jeden den jsem stihla prolézt snad všechno důležité a to hlavně díky tomu, že jsem byla hnána vědomím, že pokud nevyužiju happy hour bez deště, tak se moje nucená dešťová pauza protáhne víc než je zdrávo.Na druhou stranu jsem za ten den navštívila nespočet kaváren a vypila nepočítaně kafí. Nakonec jsem se trochu zamotala, když jsem hledala hostel, ale ve finále to byl bezva den, který ve mně vyvolal nadějí, že i ten následující bude, co se srážek týká, podobnej!


… z veškerého doufání mě však vyvedlo bušení deště do oken a to již od časných ranních hodin. Když jsem ještě v jedenáct, a to už po dvojité snídani, seděla na hostelu a čekovala předpověď na další týden, tak nebylo jednodušší rozhodnutí, než sehnat nejlevnější alternativu přesunu na prodlouženej víkend do zpátky do Prahy, kde se vyperu, osuším a přichystám na další štaci. .
Sehnání levný letenky bylo nakonec ve srovnáním s tíhou rozhodnutí, že jedu domu, to nejjednodušší.Celej den byl víceméně pršivej, ale statečně jsem se vypravovala ven, dokud oba páry bot nebyly durch a dokud byl deštník alespoň trochu funkční. Večer jsem si s promoklejma a promrzlejma amíkama z hostelu dala pivo a šla spát

… no a teď směřuju do Lausanne a nemůžu se dočkat!

… vřelé přivítání ve Stockholmu

… marně přemejšlím, kde se ztratilo veškeré mé cestovní nadšení, ale hádám, že někde mezi výměnou jedněch promočenejch tenisek za jiné, které se suché dají nazvat jen s velkou dávkou fantazie. Jaké překvapení - třetí pár bot už sebou opravdu nevozím – nepočítaje mé milované, víceúčelové flipflopy. Ačkoliv jsou vzdušné, rychloschnoucí a už jsem s nimi přežila nejeden slejvák a prošlápla nejednu louži, tak přece jen celodenní déšť a mrazivejch deset stupňů by pro moje nohy znamenalo totální omrznutí a pro zbytek organizmu jisto jisté rýmovité pobaveníčko…

… vzhledem ke včerejší, příjemné probdělé, noci a mokrým botám, nemám sebemenší náznak výčitek, že jsem ve čtyři odpoledne a ve spacáku a snažím se si jakkoliv vylepšit náladu.

… na Stockholm mám zhruba 4 dny, takže není důvod se někam honit. Ráno jsem cestou do hostelu promáčela jedny boty, cestou za ulovením něčeho k snědku druhé a chuď se soukat do jedněch z nich je minimální, takže po zbytek dne budu dospávat. Na osmilůžkovém pokoji jsem se sedmi chlapci ze Švýcarska, jimž angličtina moc neříká, takže na nějakou velkou konverzaci to asi nebudu.

… na další dvě noci se přesouvám do jiného hostelu, za což jsem víceméně ráda, protože vzhledem k tomu, že tady je většina pokojů bez oken (není nad vlhkej, klimatizovanej pokojíček), tak už jenom zvědavej pokus o kontrolu množství padajících srážek mě stojí nejen vysoukání se ze spacáku, ale spletitou cestu chodbama a na závěr dvoje schody připomínající černou sjezdovku. Zatím jsem to absolvovala dvakrát a pochybuji, že tomu dám ještě dneska šanci. Snad už jen můžu dodat, že wifina tu běží jako bláznivá, tak žádné starosti, já se nějak zabavím.

… zpět do země tří korunek

… čeká mě asi osmihodinovej přesun z Kodaně do Stockholmu. Z finančně taktických důvodů jsem zvolila alternativu busem a přes noc. Vzhledem k tomu, že nemám sebemenší problém se spaním v autobuse, tak to byla příjemně úsporná varianta přesunu.

… v plánu bylo přijet do Stockholmu sice rozlámaná, ale vyspalá. Čáru přes plán mi ale udělala nadstandardní výbava švédských přibližovadel.

… je něco kolem páté hodiny ranní a díky zásuvkám a wifině v autobuse, jsem nezamhouřila ani oko. Pro krásně proflákaném dni v Kodani následovala krásně prosurfovaná noc na cestě. Nevím, ale přijde mi to jako povedenej den! Uvidíme, co mě čeká ve Stockohlmu!

pý.es. pro všechny, kteří by se chtěli levně přesouvat po švédsku a přitom ocení takovou vymoženost jakou jsou zásuvky zanechávám link. Kdo by se mohl inspirovat, jsou naše drahé (ve všech významech toho slova) České dráhy. 17hodin cesty do Kdaňska by bylo, s alespoň jednou funkční zásuvkou ve vlaku, poněkud snesitelnějších.

… jeden den v Kodani

… původně jsem dneska měla v plánu alespoň stručně dopsat jeden bloček o tom co jsem už viděla a co jsem do teď, vzhledem k lavinovitě se šířící lenosti, nezvládla zaznamenat. Nakonec jsem se ale rozhodla zpracovat v obrazech takovej jeden den v Kodani.
… ještě zlehka k nástinu situace. Dneska se přes noc přesouvám do Stockholmu a tak jsem měla celej den volnej a protože to hned po ránu vypadalo, že včerejší zfáklá nálada se přesune i do dnešního, naštěstí dalšího, slunečného dne, rozhodla jsem se tomu udělat přítrž hned z rána a záhy po snídaňové kávě (a croissantu ??? já vím) jsem si naordinovala posnídaňovej cider a přesun někam k vodě. V Dánsku je dneska svátek (neptejte se mě co slavěj, ale den dětí to asi nebude), takže všichni byli vyvalení v parku a centrum připomínalo spíš město duchů, takže:



… v cca 13:00 - po vyčerpávající asi třicetiminutový cestě k vodě jsem se rozhodla pro malý odpočinek na molu u Playhousu a tak jsem si vyhlídla místečko, narazila sluchátka a otevřela si cider, který jsem si cestou prozíravě koupila.



… v cca 14:00 – vzpomněla jsem si, že to pálí a tak jsem vytáhla vždy připravenou třicítku a aplikovala jí na odhalená místa, kterých moc nebylo a tak jsem využila zbývajícího času, než mi zase začala hlava padat všema směry, k dososnutí cideru a otevření další.


… v cca 15:00 – párkrát jsem se otočila ve snaze najít lepší pozici, popřípadě změnit výhled, čím se mi povedlo nachytat na zbytky naneseného opalováku všechnu špínu ze širokého okolí.
… v cca 15:30 - pokračuju v zírání do prázdna a bloumáním, už ani nevím nad čím.


...cca 16:00 – stále zírám a začínám přemejšlet, že bych tu ještě chvilku vydržela, takže se snažím rozpomenout, kde může být nejbližší cidrová občerstvovací stanice. Zatím se dorážím rozinkama, dojíždím zbytek vody a přes vrstvu špíny nanáším novou vrstvu krému, čímž vzniká cosi jako opalovací bahno, jehož faktor musí bejt určitě astronomickej (teď už jsem vymydlená, takže se mi to píše bez větších problému, jinak by se mi to asi trochu jaklovalo)



… v cca 16:30 – jsem přespříliš rozlenivělá a tak se zvedám a jdu si koupit cider do stánku, je sice asi dvakrát dražší než v krámu, ale boj s leností je marnej.

… v cca 17:30 – přemejšlím nad tím, že pokud chci ještě před odjezdem smejt tu vrstvu bahna, měla bych se zmobilizovat a jít do hostelu.

… v cca 18:00 – nastal čas - zvedám se – stejně mi dohrál iPod.

… v cca 20:00 – čistá, vymydlená, připravená k přesunu na zastávku.


… tak to byl takovej jeden vyčerpávající den na cestách.