… na skok doma!

… jaj, nějak nemůžu pochopit, co mě to osvítilo, ale rozhodnutí přerušit tuhle „nahoru – dolů šňůru“ se právě zařadilo mezi jedno z mých nejfenomenálnějších rozhodnutí a těch pár dní, kdy jsem si dopřávala vřelosti blízkých, čistoty vlastní koupelny a pohodlí velké, voňavé (rozumějte mojí) postele mi vlilo čerstvé, cestovatelské nadšení do žil a jsem připravena opět vyrazit, klidně až na konec Světa…počkat, počkat…neprší tam, že jo? No jo, no jo…malá oprava … a jsem připravena opět vyrazit…tentokrát na jih Evropy a tam by teď pršet rozhodně nemělo.

… celé to teď bude trochu jinak. Největší změnou je, … a kdo si teď myslí, že bude následovat avizované fňukání nad tím, že musím nechat doma laptop, je teda na velkém omylu – opuštění laptopu je až na druhé pozici,… takže největší změnou je, že tentokrát nejedu sama. Obě dvě plánované italské cesty mám s doprovodem a těším se na to a to jako moc, moc, moc.

… takže zítra nabírám směr Milán, kde pobudu tři dny a pak hurá do Florencie, kde se podle plánu srazím s Christinou a zbytek cesty už pojedeme společně. Zbytek cesty znamená takový menší okruh po Toskánsku se závěrečným nakouknutím do Ligurie. Já cestu začnu i skončím v Miláně (takže ještě Lombardie) a Christina z ekologických důvodů (to by si asi zasloužilo jeden extra vysvětlující blog…hm, nad tím se zamyslím…povýšit jeden blog z kategorie „zevl“ blog na poučnej blog…hm, to zní hezky…popřemýšlím) začíná v Florencii a končí, teď doufám nekecám, v Padově.

... pak si užiju pár dní domova a vracím se zpět do, pro mě, země zaslíbené a tentokrát s neteří, což znamená, že na rozdíl od cestováním s Christinou to sice bude trochu víc válecí cesta (jeden maximálně dva přesuny), ale pro mě určitě dost adrenalinová záležitost a to hlavně pro to, že poprvé a to jako úplně poprvé, budu na cestě zodpovědná za někoho jinýho, než je moje maličkost.

… nějak mi úplně vypadla další, poměrně výrazná změna. Tentokrát to nebudou žádné hostely, ale komfort vlastního příbytku, který nám v obou případech poskytne krásnej, zelenomodrej, jednovrstvej (jinak řečeno promokavej) stan. Když je řeč o tom stanu, tak musím přiznat barvu a konečně otevřeně říct, že se na to kempování těším víc, než bych byla ochotná přiznat.

… takže tradáááá…jdu balit. Po kolikáté už letos?