DAY 49 aneb bez deštníku a mobilu v Dublinu – taková hezká tečka!

… malé, nevýznamné katastrofy v „městě věčného slunce“ mi už nějak tradičně připomenou jak je super řešit jen takovéhle polízaniny. Pokud mě však paměť neklame, tak první návštěva proběhla až na nějakou tu dešťovou kapku a na letišti zapomenutou mikinu, kterou ovšem ještě stále zoufale postrádám, úplně idylicky. Původně jsem si myslela, že jednu idylickou návštěvu jsem už vyrovnala jednou ztracenou krosnou (které se z prahy zjevně nechtělo) nebo jedním rozflákaným foťákem nebo dvěma zlomenejma deštníkama nebo věčně promočenejma botama a ono ne. Ještě se mi musí zatoulat mobil a tak poslední, jak jinak než deštivej den, v Dublinu jsem strávila pátráním po mobilu. Ale když se na to tak podívám, tak krosna se dostavila s dvoudenním zpožděním, foťák dostal slušivou zelenou náplast, boty vždycky nějak uschly, mobil se našel a ty deštníky? Tak ty už jsou v deštníkovým nebi (který rozhodně musí být někde hodně blízko Dublinu)! Takže jak na to tak koukám tak Dublin je moje šťastná destinace a měla bych se tam co nejdřív zase podívat, abych věděla jaké strašné maličkosti můžou jednomu otrávit den a jaké ještě větší maličkosti ho pak můžou zázrakem proměnit!

… letím domů a tak Dublin je taková moje tečky, respektive spíš středník. Co ale bude následovat po středníku je zatím velký otazník!

DAY 48 aneb ještě nechci domů!

… taktika, že zaženu smutek nějakou maličkostí nezabrala, tak jsem si nakonec koupila nové conversky, po pravdě ani to moc nezabralo, ale alespoň si krátím dlouhou chvíli na letišti kocháním se pohledem na to, jak jsou krásně nový a čistý a natahuju uši seč se dá abych zase zaslechla nějakou zajímavou melodii a mohla po ní pak další tejden pátrat.

… sice jsem čekala, až přestane pršet, ale i přesto, že jsem se nedočkala, tak jsem vyrazila do města. Nakoupila jsem nějaké maličkosti, jen obtížně jsem je narvala do krosny, dala si poslední latte ve starbucksu, pořádně se rozhlídla a vyrazila zpět do hostelu a na letiště! Díky tomu časovému posunu a mejm ubohejm matematickejm schopnostem se nemůžu dopočítat, jak dlouhej ten let vlastně bude. Ale koho to zajímá … já teda už dva měsíce nikam nespěchám. Tohle je poslední řádka ze států - raději jdu zase civět na nový coversky, jinak bubu psát samý sentimentální bláboly.

Ach jo, ještě se mi nechce domu.

DAY 47 aneb VIVA GOOGLE!

… prší, prší, prší.

… letadlo mi odlítá, teda doufám, že se mnou odlítá, kolem devátý večer. Na dnešek jsem měla jasnej plán - nákup nějakejch hodnotnejch suvenýrů a zahnání smutku z nezadržitelně se blížícího konce mé cesty koupí nějaké maličkosti pro mojí maličkost. Ale díky mojí nechuti si jít smočit tenisky do deště, raději zatím sedím na hostelu, čekám že se stane zázrak - odložej mi let o pár týdnů nebo že alespoň přestane pršet a mezi tím dopisuju včerejší blog, kterým jsem si chtěla ukrátit chvíli na letišti.

… takže včerejšek začal poměrně euforicky. Jednak nepršelo a druhak se mi v noci podařilo vypátrat ten song, co mě pronásleduje už skoro tejden. Takže ať žije google! Než jsem vyrazila do města už jsem ho měla v PM3 a jsem z toho nadšená, teda nevím jestli jsem nadšená z tý muziky nebo z toho, že se mi to povedlo vypátrat, ale nadšená jsem a je vlastně jedno z čeho.

… takže s UH HUH HER ve sluchátkách jsem vyrazila na pláž. Dalších z mejch „výbornejch“ nápadů. Plán byl dobrej, směr k oceánu samozřejmě taky, jedinej problémek nastal, když jsem viděla kam jsem to dojela. Byla jsem ta nejbělejší (což vzhledem k tomu, že se mažu jak magor jsem i v Praze), nejvykulenější, nejvyděšenější a nejpozorovanější osobou v dalekém okolí. To že tam jsem naprostým omylem bylo hnedka jasný a to i přesto, že foťák i průvodce zůstaly hluboko v tašce. Takový pozornosti jako tady se mi už dlouho nedostalo. Pryč bylo moje dovolenkový tempo a rychlost, kterou jsem se vrhla zpět do metra, je někde blízko rychlosti světla. Ty wole, to jsem si rovnou mohla střihnout i ten Bronx.

… tímhle superrychlým přesunem zpět na Manhatton jsem alespoň získala čas prošmejdit centrál park a pokochat se pohledem na mrakodrapy zahalené napůl v mlze. Hezký, i když asi ne pro návštěvníky MSB – doufám, že alespoň snížili vstupný. Další důvod k euforii – ještě že jsem to stihla za slunečného počasí a vymetené oblohy!

… když jsem si krátila čekání na Ivku ve Starbucksu, tak se mnou začala bavit jedna holka, která se tam učila na zkoušku a zjevně je jí učit moc nechtělo, protože se furt na něco vyptávala a nakonec jsme tam drbaly asi hodinu. Pak jsem ještě jela za Ivkou, daly jsem jedno pivo a já razila do hostelu. Zabaleno jsem měla za krasných 15minut, pak jsme ještě udělaly se Syerenou nějakou fotodokumentaci z tohohle bláznivýho hostelu, dala pivo s Tonym a šla jsem chrupkat.

DAY 46 aneb Don’t cry for me

… no deštník jsem sice z krosny vylovila, ale byl mi stejně prd platnej. Pršelo ze všech možnej směrů a tak jsem po čtyřech hodinách nákupů, nenákupů vrátila zpátky do hostelu. Rifle urousaný zhruba po kolena, deštník mírně zohýbanej, ruce umrzlý a o vlasech ani nemluvím. Cestou z města jsem potkala Tonyho, ital z vedlejšího pokoje, tak jsem si společně zanadávali a dohodli se, že vyrázíme na nákup do lokální sámošky a uděláme si alespoň nějakou mňamku k večeři. No, nakonec to skončilo u pasty s pestem a piva. Takže žádná změna. Večer se k nám připojilo ještě pár týpků a cestovní konverzace vystřídala cestovní společenské hry, což se protáhlo až do dvou a tak je jasný, že zítra zase nevstanu. Hlavně se mi vůbec nechce spát, takže pokračuju v mém usilovném hledání a googlování jedné písníčky, která hrála v San Diegu na letišti asi tři hodiny furt dokola a kterou nemůžu vytlouct z hlavy.

… zítra bych chtěla zhlídnout i druhé pobřeží, takže jsem si vyhlídla metro, které jede nejblíž pláže a pokud přijatelně vstanu a nebude pršet, tak tam vyrazím. Taky bych chtěla projít severní část Central parku, ale pokud bude pršet, tak kašlu na režim budu celej den chlastat někde na baru.

DAY 44&45 and sunny weekend

… tak po krásným, teplým, slunečným víkendu to vypadá, že NY už ví, že se pomalá loučím a tak to vypadá, že natahuje k breku. Pondělí ráno, obloha totálně černá, zima jako v Irsku a tak alespoň nemusím chvátat ven a můžu v klidu popsat víkendové courání.

… opět jsem využila služeb průvodce a rozhodla jsem se oběhnou to, co jsem ještě neviděla. Takže jsem si skočila do Queensu, do Harlemu a nikdo se asi nebude divit, že já stará posera, jsem vynechala Bronx. Nakonec jsem se ale vždycky vrátila na Manhattan, kterej nikdy nespí a kde vždycky objevím něco novýho, co mě zabaví.

… v sobotu jsem si dala Empire State Building. Tuhle atrakci jsem trochu zvažovala a jsem ráda, že jsem jí nevynechala a to ani při pohledu na frontu, která mě tam čekala a to jsem ještě nevěděla, že to není fronta poslední. Prohlídka ESB je záležitostí tak na tři hodiny z čehož okouzlení výhledem, focení a pokus o rozluštění, která budova je která, zabere tak hoďku a půl. Další určitě víc než hodinu jsem strávila ve frontě na security check, na vstupenku, na fotku (a to přestože jsem předem hlásila, že ji nechci), na první výtah (super rychlej skyline – 80 pater během několika sekund), na druhý, pomalý výtah na zavěrečnejch 6 pater a nakonec tlačenka u nejatraktivnějších výhledů. Ale ve finále to stoji jak za to čekání, tak za těch dvacet babek. Takhle z vejšky se dá dost jasně a jednoduše pochopit členění jednotlivých části a více méně celej orientační systém Manhattonu, kterej se hnedka zdá jasnější a jednodušší. I když měla bych se pochválit, že mně orientace nedělala problém ani předtím.

… v sobotu jsem si ještě užila noční Time square a dala si pivo v baru blízko hospody, kde jsme byly v pátek s Ivkou. Vlastně teprve tam jsem se v NY s někým jen tak náhodně bavila. Teprve tady jsem si uvědomila, že se se mnou v NY nikdo nezačal jen tak bavit - jsem si říkala, že mi z tý Californie nemůže chybět jen ten oceán. Tak už to mám, asi mi chybí i to, že se tam se mnou za jeden den začalo bavit minimálně pět náhodných kolemjdoucích. Ach jo, Californie!!!

… v neděli jsem pak prošla China town (i miss smelly chines busses), znovu si crosla brooklyn bridge a večer byl zase pivní v hostelu. Tolik piv co jsem vypila tady, jsem snad nevypila za celej rok v Praze – začíná se mi stejskat po víně!

… ach jo, vypadá to, že každou chvíli začne pršet, tak bych se měla co nejrychleji zvednout a vyrazit! Zašátrám v krosně a vytáhnu deštník, kterej tam byl zalezlej od té doby, co jsem opustila území Irska. Dneska už asi po stý…ach jo, Californie…!

Day 43 pátek aneb víkend každej den

… dneska už je sobota a já si užívám pohodové dopoledne usrkáváním kafe a sepisováním toho, co mě včera potkalo. Už vynechám pasáž o ranní pohodě, protože to už je úplná samozřejmost - snídaně, kafe, facebook, email, sprcha a pak teprve hurá do města.

… jednu věc už můžu uzavřít. Už je jistý, že žádnej přesun nebude a tak NY je poslední zastávka a také poslední sraz, kterej byl domluvenej ještě doma. Přibližně ve stejnou dobu, jako jsem si vytvořila představu o tom, jakou trasu projedu, se mi vytvořila i jakás takás představa o tom, koho známého cestou potkám. Teda známého, je trochu silné slovo, když uvážím, že to slovo nejlíp pasuje asi na Štěpánku a tu jsem neviděla 15 let. Ale ať jsem někoho neviděla 15let, znala ho jen letmo nebo ho potkala poprvé v životě, tak všechny tyhle srazy byly úžasný, jedno setkání bylo lepší než druhý, každý úplně jiný a přitom tak stejný – zábavný, milý, vstřícný, pro mě určitě obohacující, prostě úžasný.

… včera jsem potkala Ivku, se kterou jsme se viděly jednou v Lucerně na kafi. Vlastně na cestě třetí člověk, kterýho mi dohodila Marta a v tomhle případě o tom nemůže být ani zbla pochybností. To, že tyhle holky jsou ze stejného pražského „gangu“ mi bylo jasný hned po prvním slovu a je úplně jedno, že jedna bydlí v Libni (zatím) a druhá na Manhattanu.

… ještě před srazem jsem se prošla po 5 Av., nakoukla do obchodů, pojedla v Central parku a vyrazila hledat hospodu, kde jsem měly sraz. Orientační body jsem dostala poměrně přesné, takže jsem to našla hladce a snad dokonce bez zpoždění, což je zázrak, protože přesnost mi tady dělá krapátko problémy – nic mi zatím neulítlo ani neujelo, takže to až tak hrozný asi nebude. Ivka s kamarádkou Jen a jejím přítelem už seděli před hospodou a zaháněli žízeň pivem a lokálníma lihovinama – no jo, jasné znamení. Z hospody jsme razili na koncert do Webster hall (tento název asi opravdu nezapomenu, protože její hledání nám, resp. Ivce jako jediné místní, dalo celkem zabrat. A tak jsem se při přesunu z jedné strany Manhattanu na druhý svezla i proslulým new yorským žlutým taxíkem). Halu jsem nakonec našli asi s hodinovým zpožděním, ale kdo kdy viděl aby koncert začínal včas. Do začátku jsem ještě stihli dorovnat hladinu alkoholu, sníženou hektickým přesunem a okouknout halu. Koncert, The Felice Brothers, byl super. Jedno malý zjištění - koncert v Akráči a koncert ve Webster hall je úplně stejná záležitost.

… cestou dumu jsem vlastně poprvé zažila noční NY, což se taky moc neliší od pražskýho nebo londýnskýho, akorát je to trochu větší, trochu rušnější, ale pivo, vino a paňáci jsou všude stejný a v pátek se lidi slejzaj na drink a drb asi bez ohledu jestli bydlej na Manhattanu nebo v Libni.

… vzhledem k tomu, že moje neskutečně vtipná spolubydlící Syerena nechodí spát před třetí, tak jsem ještě dlouho do rána kecaly a tak je jasný, že jsem dneska vstávaní opět nehrotila.

… takže na závěr jen konstatování, že jsem včera měla další prima den se super setkáním. Za oknem svítí, lidi choděj v kratkým rukávu (ikdyž tomu se věřit nedá), takže pokud mě nesrazí žlutej taxík, tak to vypadá na začátek pohodovýho víkendu – zatím bez plánu.

DAY 42 aneb rekreace s ROH v NY

… asi na tom něco pravdy bude, když jsem minule psala, že badatelské nadšení je ta tam. Nevěřila jsem svým očím, když jsem se probudila a bylo půl jedenáctý. Než jsem se umyla, nasnídala a vypravila, bylo půl jedný. No super, půl dne v hajzlu.

… jak jsem si včera naplánovala, vzala jsem průvodce a náhodně ho otevřela - bezva, kapitola NY v devatenáctým století – hm, obšírnej průvodce – tohle jsem celou dobu tahala. Tak jsem se rozhodla to vzít hezky postupně, takže Financial district, Wall street, Socha svobody, State island, Brooklyn bridge a přilehlé ulice, bulváry a náměstí.

… pěkně rekreačním tepmíčkem si to šlapu po nábřeží, klídek, pohodička, sluchátka, žvejkanda a tradddaaa. Nevim jestli jsem z nadšení překročila žvýkací tempo nebo jestli to zavinila akce „buy one get one free aneb plná huba žvejkaček“, ale tak či tak, plomba to nevydržela a tak mám místo zaplombovaný sedmičky vlevo nahoře, kráter jako po meteoritu. A hnedka mám plán na doma. Zubař volá! No, ale vzhledem k tomu, že jsem měla takový štěstí, že zbytek zubu je už nějakej umrtvenej, tak mi to moc nezkazilo náladu.

… Jo, jo… New York je New York a bohužel po Kalifornii ani památka. Za celej, celičkej den jsem vůbec s nikým nemluvila. Jo, kde jsou ty časy, kdy jsem si narážela sluchátka, abych se s nikým nemusela vybavovat a stejně mi to bylo houby platný. Zjevně je konec náhodným konverzačkám. Na druhou stranu si to vynahradím v hostelu. Super sestavička - neskutečně vtipná spolubydlící, italsky milej ital, totálně pošahanej australskej párek a vůbec sestavička zajímavejch týpků.

… zítra budu pokračovat s prozkumu města a odpoledne má sraz s Ivu, kterou jsem sice jednou v Praze viděla, ale moc si jí nepamatuju a nejsem si moc přesně jistá, jestli jí poznám. Jdeme na koncert, takže NewYorskej night life volá! Huráááá!

DAY 41 aneb NEWYORK…NEWYORK

…asi mám nějakej spánkovej deficit, zase jsem celej let prospala a dokonce jsem s nadšením přivítala, že bylo letiště busy a my jsme hodinu a půl kroužili nad New Yorkem, vidět bylo stejně starý kulový, takže jsem chrupkala a probudilo mě až píchání v uších. Takže než jsem je rozlepila oči a pobalila těch svejch pár švestek, tak jsem byla poslední v letadle.

… nejen že jsem poslední dobou flákala blog, ale podcenila jsem i přípravu na přesun a ještě ke všemu jsem ztratila adresu hotelu, což jsem zjistila až v metru, takž jsem musela vystoupit a s krosnou se nasardinkovat do Starbucksu, tam se trochu občerstvit, narazit, totálně vyšťávenýho laptopa, do zásuvky a vypátrat mail s potvrzením rezervace, vyhledat adresu a kouknout se, jak se tam dostanu. Takže přistání sice bylo plánovaný na 7:30, ale s kroužením, občerstvováním se a doháněním přípravy, jsem byla kolem třetí v hostelu. No, na první pohled žádná hitparáda a to ani lokolita, ani samotnej hostel.

… už nic moc nehrotím. Ta tam je prvotní nadšení a chuť vyrazit na průzkum co nejdřív. Už jsem dávno v piánko režimu, takže první hledám sprchu, jídlo a postel. Když už přišlo na postel objevila se moje indonéská spolubydlící a bylo po spánku. Na šestilůžáku jsme jen my dvě, ale asi to bude pohoda, je neskutečně družná. Bydlí tu už tři měsíce, dvakrát tejdně v hostelu uklízí a tak tu bydlí zadarmo a připravuje se na cestu domu, někdy na začátku května. Nakonec mě tak probrala, že mi bylo líto strávit večer v posteli, tak jsem ještě vyrazila do centra. Prošla jsem Time square a trochu to obkroužila. Ty jo, je to mazec…všechno je velký, vysoký, špinavý a hlavně je to děsně okoukaný. Nevím, měla jsem super pocit, jak jsem se tam tak ploužila, ale všechno to bylo takový děsně známý. Asi jak to člověk zná z těch filmů a seriálů. Když vezmu v úvahu jen města, tak po tom nadšení v San Francisku a ve Vegas, počátečním znechucení v LA, šoku v Phoenixu a naprosté euforii v San Diegu, mě nakonec moje vysněná destinace necháva naprosto klidnou…no tak nevím co si o tom myslet.

… všichni mi říkali, že si z letiště mám vzít taxíka, to bych ale nebyla já, kdybych nejela sockou - když to jde. Samozřejmě to bylo úplně v pohodě. V centru jezděj metrem úplně normální lidi, takže to, že všichni jezděj taxíkama a metro je pro sociály, kriminálníky, vyvrhely a mě, tak to je pěkná blbost. Z hostelu to mám do centra, s jedním přestupem, asi půl hoďky, takže jako doma v pražičce, z B side do města. Takže jako doma.

… jsem ráda, že je přesun za mnou, že hostel není na druhej pohled tak špatnej a přiznejme si, za 18 babek, to je více méně luxus - snad jen taková maličkost, nemuselo by tu bejt všechno tak nakloněný. Kdyby tu někdo položil vodováhu na stůl, tak mu ta bublina na straně prorazí díru. Ale co, pokud ve spacáčku nesklouznu s postele, tak ten hrnek si na stole klidně zarazím průvodcem.

… mám zaplaceno za 4 noci, ale už teď mi je jasný, že žádnej přesun asi nebude. Ale nepředbíhejme, třeba se mi tu extrémně nebude líbit, i když tomu asi nikdo nevěří, že jo?

…jdu spát a zítra u snídaně čapnu průvodce a kde se otevře, tak tam pojedu. No, jen doufám, že to hned na úvod nebude Bronx. Ten bych ráda vynechala!

DAYs 37–40 High school reunion

… tak ke stávajícím třicetišesti úžasnejm dnům na cestě, přibyly další čtyři.
Pokud jsem byla nadšená z toho, že jsem měla šanci potkat Christi a její rodinu ve Phoenixu, tak hned další nadšení mě čekalo v San Diegu. Jak už jsem někde předtím psala, se Štěpánkou jsem se neviděla od střední a až díky facebooku jsme si prohodily pár mailů a najednou jsme seděly v autě a drbaly jako bych se jen po tejdnu vrátila z dovolený. S někým si člověk má co říct i patnácti letech.

… po celodenní zábavě a večerním vinu se mi teda už psát fakt nechtělo, takže teď už sedím v letadlo, padají mi oči a je mi jasný, že tohle bude jen informativní blog, abych neztratila niť.

… asi už po stý musím napsat, že San Diego je úžasný a to nejen pláže. Město je čistý, upravený a je tu spoustu věcí k vidění a spoustu atrakcí k zabavení se!

… měli jsme pohodovej velikonoční víkend, kdy mě Štěpánka a malým Edulím provezli po celém městě a na závěr jsme měli slavnostní velikonoční večeři v mezinárodním stylu. Žádný velikonoční pondělí se tady nedrží, takže malej mazal v pondělí do školky a Štěpánka do práce, kde jsme se už ve dvě srazily a provezla mě po blízkým i vzdáleným okolí, takž ze San Diega, jsem kromě vyhlášenejch atrakcí, který jsem cíleně vynechala, viděla snad úplně všechno. Nádherný místo k bydlení!

… jo Mexico jsem nakonec, po milionu varovnejch proslovech, fakt nedala.

… mezinárodní rodinko, díky za super dny v San Diegu a určitě dřív než zase za patnáct let. To už bych se na tom surfu asi neudržela. I takhle to bude boj!

Jsem zpět aneb pár dní bez spojení

… už jsem zpátky na příjmu. Nějak nebyl čas psát, ale sesmolim zase pár souhrnejch řádek v letadle, ale děkuji za starost a omlouvam se, že jsem na maily a SMSky reagovala až tak opožděně, ale mobil zrovna moc nepoužívam.

… jojo, už jsem na letišti, odbavená, čekající na přesun do New Yorku. Krk stále mírně bolavej, ale když slyším, jak všichni okolo chrchlaj a popotahujou, tak mě to nějak nechává klidnou.

… San Diego to je něco. Už teď vymýšlím spořivej plán!

DAYs 33-36 aneb dovolená v San Diegu

… stejně tak jak to úžasně v SD začalo, tak to taky pokračuje. OBI hostel můžu všem jen doporučit. Dokonalá poloha, super atmosféra a pro mě neocenitelná čistota. Výborný.

… kromě luxusních zážitků, jsem si z Phoenixu přivezla i bolavej krk a rýmu, za což pravděpodobně vděčím, krásným, pouštním teplotám v kombinaci s výkonnou klimatizaci Christinina trucku. Klimatizace to je peklo! Takže kromě povalovaní a zkoumání okolí, mám ještě jeden klíčovej úkol a to je do soboty setřást rýmu, abych Štěpánce do baráku nepřitáhla arizonský bacily.

… nakonec hned včera večer, jsem Štěpánce nastínila můj plán setrvat v hostelu do soboty, užít si pláž a pak teprve v sobotu se přesunout k nim na gauč! Takže vše je vyřízené a já teď zase na chvíli můžu zahodit kalendář a do soboty, resp. až do úterý, kdy odlítám do NY, zapomenout, že čas se měří na sekundy, minuty, hodiny a dny a užívat si týhle návykový svobody.

… wow jak jsem plánovala, nasadila jsem dost dovolenkový tempo, takže asi nebude každodenní blog, protože jestli to bude takhle pokračovat a předpokládám, že bude, tak nebude o čem psát. Možná bych mohla přepisovat historky jedné mé spolubydlící. Asi takhle…kanaďanka, věk 80 a víc, všude byla, všechno viděla, vdaná asi stokrát, takže historek milión. Napadlo by vás, že takováhle stará kost bude bydlet v hostelu? Takže na seznam toho, co mít vždycky sebou, si i vy, kdo nefandíte mp3, ipodum a jiným přístrojům do uší, připište alespoň sluchátka. Vlastně ani nemusej bejt zapojený, hlavně je mít v uších a tím dát jasně najevo, že tady žádná konverzace nebude. Ano, tohle jsem začala praktikovat hned potom, co jsem jednu historku slyšela pětkrát, vlastně čtyřikrát - švedské spolubydlící přišly dohromady, takže jedno opáčko mi ušetřily! Ale i čtyřikrát to stačilo.

… jinak dneska jsem si dala walk po pláži severním směrem. San Diego je krom jiného soustavou mostů, takže si člověk trochu zajde, když všechno musí obcházet. Přes Mission beach jsem došla na Pacifik beach. Všude jsem se trochu poválela v písku, okoukla surfařský triky a tetelila se nadšením z ceny za půjčení prkna a neoprenu (to se mi trochu ekluje, ale bez toho to nepůjde). Takže pokud se z mého bolení v krku nevyvine něco divočejšího, tak to vypadá, že další dream will come true.

… super den, zakončenej exkluzivním západem sluncem a pivem v hostelovém baru!

… tak plním plán a zevluju. Jak tak koukám, zevlování se stává mým nejužívanějším slovem. Včera jsem se nakonec vydala do centra. Jen jsem to tam trochu prolezla a s vědomím, že i mé druhé divoké rifličky, které jsem vyčenžovala s Blekynou, po našem nájezdu na Primark, a ke kterým jsem, nebojim se toho označení, opravdu citově přilnula, tak tyhle moje rifličky se návratu do domoviny nedočkají a tak jsem byla nucena zakoupit dvoje nové. V baťohu se uvolnilo trochu místa a protože nechci dva tejdny tahat polorozpadlý černý rifle, nezbylo mi nic jinýho než hodit oko na místní nabídku. Chtěla jsem držet vlnu a koupit něco volnýho, vytahanýho (a ne že by to nemělo nic společnýho s mojí nadváhou), ale nic takovýho jsem neobjevila…takže klasika, ale good deal, zakončenej pozdním obědem v indickým fastfoodu, dalším nepopsatelným západem slunce na Ocean beach a předsevzetím, že zítra vezmu útokem druhou, teda jižní, stranu.

… myslím, že je načase se zmínit o místní snídani. No, možná bych to neměla rozpitvávat, jinak všem bude jasný, že ty kila nejsou ze špatnýho jídla, ale z přežírání se a to bohužel ne pouze u snídaně. Jen namátkou luxusní pancakes s javorovým sirupem…tradááá a je to venku!
… to, že to nějak nehrotím, jsem už psala, takže abych se vypakovala dřív než před jedenáctou, to po mě nikdo nemůže chtít. Dneska se ke mně přidala Nicol (angličanka z pokoje, která cestuje jak se jí zlíbí, nedávno sehnala levnou letenku na Fiji, ta fičí na Fiji. Samozřejmě jsem hned čekla, jak levná je teď ta levná letenka , ale cena se značně změnila, takže je zasraně drahá - žádné překotné změny se teda nekonají a držím se plánu), která ale sabotovala dojít až na Cabrilo National Monument a po dvou hoďkách se odpojila. Já jsem to s malejma zastávkama dorazila až k cíli, kde mě čekaly úchvatný panoramata, jedno hrůzný zjištění, že jsem si nevzala náhradní baterky do foťáku a jedna hlodavá myšlenka, že nazpátek to v životě nemůže dojít. Došla. S Nicol jsme pak koukaly na mapu a vidím to na dobrech 12 mil - to by odpovídalo puchejřům na obou nožkách. Takže dneska houby zevlování, ale turistika, i když zevlovacím tempem. Západ slunce jsem nestihla. Veškerou mojí pozornost zabralo udržení ušlapanejch nožek ve flipflopech.

… nucené volno. Puchejře by to nedaly! Nožky mám vyhozený na stole a užívám si na dvoře širokého dosahu místní wifiny. Za chvíli si vyrazím na burrito a válení se na písečku!

… no, nakonec jsem včera došla až na Mission beach, tam jsem si dala hoďku spánku na pláži. Nicol zítra čeká přesun do LA, švedky už to balej úplně, jen babča zůstává. Já jsem s přehledem zabalila (což už mi jde jako po másle, v číslech je to max. deset minut a to i když všechno vyndám), na cliffech jsem si pustila film s názvem „poslední západ slunce nad pacifikem“ (why, why, why, ne, ne, ne) a vyrazila s holkama do baru.

… za hoďku mám sraz se Štěpánkou, sraz po zhruba patnácti letech. Ty wole, to jsem se naposled viděly ve školce, ne? Pravda je, že na střední. Kurwa to není možný!

… se slzou v oku opouštím pláž. SAD! Nakonec surfování přeloženo na nejbližší možnej termín.

… tak tohle bylo úžasnejch pět dní na Ocean beach a v přilehlém okolí.

DAY 33

… všechno už jsem více méně napsala v buse. Snad jen to, že v zadní části busu fakt seděli děsný exoti – byla jsem je tam okouknout dvakrát, takže to vím na stopro.

… v SD jsem jen pár hodin, ale už mi je úplně jasný, že tady se mi bude líbit. Doprava z autobusáku mi trvala krásných třicet minut. Hostel je extrémně divokej, ale krásně čistej a zase přímo na pláži.

… sunset nad pacifikem – achhh jo!

… plán na San Diego: večer zavolám Štěpánce a domluvím přesun k nim, což bude asi v sobotu a do tý doby pláž, pláž, pláž, průzkum okolí a pláž. Centrum si nechám až na závěr!

… takže plán na zítřek: osobní volno!

DAY 31 & 32

… víkend ve Phoenixu. Po pátečním šoku-nešoku z přistání ve Phoenixu jsem se poměrně rychle vzpamatovala a to metodou připojením se k davu. Ještě v pátek, jsem byla jediná walkující persóna po Phoenixu, no a o víkendu už jsem si vozila zadek v asi největším autě v mým životě. Vzhledem k tomu, že jsem se, naskočením do plechovky na čtyřech kolech, připojila k místnímu životnímu stylu, dost jsem tím zanedbala dokumentaci, která je tím pádem, ze všech míst nejubožejší a to i přesto, že celá Arizona byla super a hlavně z úplně jinýho úhlu než všechny místa, který jsem do teď viděla.

… abych to trochu časově urovnala, akorát jsem se nalodila na bus do San Diega a čeká mě asi deset hodin cesty. K předčasnému přesunu do SD a vynechání Sedony asi jen tolik, že zatím to rozhodně není důkaz lenosti, ale jen naprostá nezkombinovatelnost dopravy a ubytování. Škoda.

… kam se celej podělanej Greyhound hrabe na moje oblíbené china busy. To bylo něco jinýho. Sice děsný čínský melodie a spradlavej salám, ale celkově čistější, rychlejší a mnohem levnější.

… až budu mít chvilku, asi budu muset udělat ňákej speciál o hostelech. To by byla věčná škoda, aby byl tenhle hippis house zapomenut! Ale ať to bylo jakkoliv divoký, byl to jeden z nejpohovějších hostelů, ve kterým jsem zatím byla.

… celej pobyt ve Phoenixu byl super a to asi hlavně proto, že jsem se konečně potkala s někým, kdo mě alespoň trochu zná a nemusela jsem znova a znova vyprávět kam jedu a proč. Vlastně ne že by mi to až tak vadilo, překvapivě sama se sebou i s tou kvantou cizejch lidí vycházím víc než dobře, ale je stejně super potkat někoho známýho. Christi mě nabrala v sobotu v hostelu. Nejdřív jsem nevěděla jak se do toho jejího auto nasoukat, pak jsem nevěděla jak z něj vyskočit a nakonec jsem si z tý klimatizace uhnala nechutnou rýmu. Takhle velký káry, jaký jezděj po Phoenixu jsem ještě nikde jinde neviděla. Jako bych to nějak tušila, hned mi bylo oznámeno, že sestra má narozeniny a že mi snad nebude vadit, když vyrazíme na rodinou párty. No jasně, že mi to vadí, vždyť jsem přirozeně nedružná a ještě víc stydlivá. No a jasně, že jsme tam jely a je ještě jasnější, že to bylo super. Všichni byli neskutečně milí a zajímalo je úplně všechno ohledně Čech. Přestože i jejich babička se už narodila v Americe, tak pořád říkala, že je původem z Čech, ale nikdy se tam nepodívala a tak jsem tam byla tak trochu jako návštěva z měsíce a jedinej důkaz toho, že nějaká taková exotická země fakt existuje. Možná pro celou rodinu bylo trochu zklamáním, že ta země není až tak exotická a že se život tam, v podstatných věcech, až tak neliší.

… když už jsem se zmiňovala o speciálu o hostelech, neměla bych vynechat speciál o položenejch otázkách! Hmmm, bude to minimálně top 10.

… no v neděli jsem ještě viděly nějakou motorkářskou akci, byly na ochutnávce piva a cideru (mňam, mňam, double mňam) v místním pivovaru, resp. v místní hospodě patřící k pivovaru, obkroužily město, takže jsem sice viděla všechno, ale jen z auta. Stačí vám, že Christi v životě nejela vlakem, ani tím jejich městským, kterej je hezkej, čistej, rychlej a levnej? No a autobusem jen jednou!

… přesně jsem věděla, jak to dopadne, když to budu psát takhle hodně zpětně. A taky že jo. Bude to pěkně osekaný. Autobus je nechutnej, ale po tom, co jsem vylemcala kafe a půlku coly, budu muset navštívit místní toaletu a to i kdybych nechtěla. Ta je ale v zadní části autobusu a jak mi bylo sděleno, tak se doporučuje vždy sedět nanejdál do půlky busu. Vzadu seděj jen socky, pochybný individua a právě propuštěný testanci. Matně si vzpomínám, že u nás na volejbale byly zadní sedačky ten největší luxus! Tak pozor, pozor, tady je všechno jinak. No jo, je to jistý, musím jít okouknout socky a trestance. Pak si pustím film, takže konec.

… jo a hnedka až přijedu domu, tak začnu trochu řídit, abych to příště mohla absolvovat bez účasti v buse. Takže tety s autem, ségra a taťka by se měli začít bát. I když tu novou káru, to bych si netroufla, takže jedna teta je v bezpečí.

DAY 30

… neuvěřitelně to všechno klaplo! Nejenže všechny spoje jely na čas, ale jely i poměrně svižně, takže jsem měla ještě skoro hoďku náskok. Jediný co bylo nad lidský síly, bylo sehnat v China townu normální kafe. Nakonec jsem se spokojila s místním kafem, což je cosi neskutečně sladkýho s mlíkem, co kafe připomíná jen hodně vzdáleně.

… china bus opět nezklamal. Smrádek a v televizi chinese pop idol, ale levný a rychlý. Po hodině čínského kvílení, ze všude přítomných repráčků, mi šla hlava kolem a ani empétrojka to neměla šanci zachránit.
Vrchol však přišel asi po třech hodinách cesty, když byla první přestávka a rozdávala se svačina – prostě takový čínský letadlo. No to, co já jsem viděla, když jsem otevřela ten sendvič, to bych vám nepřála. To byl gothaj, vybarvenej všema zelenejma odstínama a proloženej něčím co vypadalo jako zeleninová obloha. Zaizolovala jsem to, projistotu, do dvou igelitáků, uložila hluboko do tašky a pomalu se začínala modlit, aby někdo nezačal zvracet ještě během cesty.

… ještěže výhled z okna byl tak uchvatnej, protože je jasný, že při těch pěveckejch kreacích by jeden oko nezamhouřil. Už když jsme se blížili k Phoenixu, bylo mi totálně jasný, že tohle bude další nekonečný město. Jeden nízkej barák vedle druhýho a jeden jako druhej. Když mě číňani vykopli u čínskýho nákupáku, kterej tou dobou byl už zavřenej, nahodila jsem si krosničku a vyrazila hledat zastávku, což nebylo až tak těžký, ale místní zastávky jsou pouze budky s nápisem BUS, ale že by se někdo obtěžoval připojit alespoň číslo, to ne. Jeden by se i někoho zeptal, ale to by tady někdo musel chodit pěšky. Šla jsem asi dvacet minut směrem, kde jsem hádala, že by mohla jezdit tramvaj. První lidi jsem potkala až když jsem měla zastávku už na dohled. Chvílema jsem si připadala, že jsem spadla z měsíce. Pěti proudá silnice v obou směrech, jedno auto za druhým a já, kam oko dohlédne, jedinej člověk bez čtyř kol!

… takže tenhle hostel, to je teda výstavní kousek. Sue, asi majitelka, je hippisačka se vším všudy! To, že už v pět odpo byla v mírně rozevláté náladě, to by se dalo ještě očekávat, ale to, že v šest začala provozovat něco jako jógu na takové podivné hromadě hlíny, to už mi pomalu do očí vhánělo hrůzu.

… všechny baráky v okolí, mají poměrně upravené zahrádky, ale u nás je to totální džungle se vším všudy, teda i se zvířectvem. Ale i přesto, že je všechno poměrně historického data, vypadá to čistě. Když dorazil můj francouzskej spolubydlící uklidnila jsem se úplně. Nakonec jsme vyrazili do přilehlejch ulic, kde právě probíhal art festival, takže bylo dost rušno. Po návratu, Sue stále seděla v té hromadě hlíny, ale tentokrát měla společnost a tak tam holky seděly dvě, drbaly a popíjely víno. No, něco neuvěřitelnýho.

… zítra dopo jsem domluvená, že mě v hostelu vyzvedne Christi a těším se, že potkám někoho, koho mě už znám a konečně nebudu muset vykládat od kud jsem, kde to je, kam jedu a proč. Tak zítra.

Day 29

… zhruba za čtyři hodiny vstávám. Prozíravě jsem si dala v jedenáct kafe, takže teď se mi vůbec nechce spát. Schovávala jsem si dnešní psaní na zítřejší, asi sedmi hodinovej, s cestou po LA, deseti hodinovej přesun do Phoenixu.

… tím je jasný, že jsem ráno rozhodnutí zvládla. Našla jsem jedinej hostel ve Phoenixu a koupila jízdenku. Abych se vyhnula autobusáku v Down townu LA a abych zase něco ušetřila, zvolila jsem alternativu china bus! To bude zase divočina! Už jsem si ale vyhledala všechny spoje a ranní přesun mi bude trvat jen necelé dvě hodiny. Aby bylo trochu napětí, tak vezmu ten poslední spoj, kterým to stihnu, takže z hostelu v 5:45! Na hostel jsem dost zvědavá, nedá se tam platit kartou, ani rezervovat přes internet, takže asi nějaká historická cottage, podle fotek to tak teda vypadá!

… dnešek byl neskutečně vtipnej! Držela jsem se plánu. Dvě a půl hodinky v městský a pak welcome v Beverly hills. No jo, tohle se dá pochopit. To je úplně jiný město. Čistý, upravený, voňavý. Tady se dá bydlet. Walshovi si uměli vybrat. Trochu jsem to tam prolezla, na Rodeo drive nakoukla do obchodů, omrkla práci paparazziu, shlídla natáčení nějaký reklamy s Heidy Klum a pomalu nabrala směr Santa Monika.
... samozřejmě, sotva jsem dojela do Beverly Hills, tak se zatáhlo a zkoušelo mě to poděsit deštěm, ale já jsem se nedala a namířila jsem si to do Venice. Tentokrát jsem si to hezky vypočítala, takže by to neměl bejt problém to walknout! Někde v půlce cesty, když jsem nabírala síly ve Starbucksu, tak si ke mně přisedl ne zrovna vymydlenej dědek. A prej jestli jsem dneska nebyla na Rodeo drive. No čuměla jsem jako puk. Moje proslulá podezíravost byla ještě podezíravější než obvykle, ale už si tady nějak zvykám, že i divný individua jsou často více méně normální. Takže jsem na chvíli svojí podezíravost odložila a ze Starbucksu se nakonec přesunula vedle do hospody a takhle dobře jsem se už dlouho nepobavila. Nejenže Gregg byl asi třikrát v Praze, ale ještě věděl kde co! Takže tenhle ošuntělej dědek nebyl až zas takovej dědek. Pracuje jako Ambassador of Beverly Hills a takovej vtipnejch historek o celebritách jsem už dlouho neslyšla!

… do hostelu jsem dorazila posledním busem (v 9:30 – opravdu poslední – teda z téhle strany) a teď už mám pobalených svých pět, pětadvacetikových švestek a jsem připravená k přesunu!

… je to neuvěřitelný, ale nakonec jsem to prošla skoro všechno, řekněme všechno důležitý, dokonce i průvodce se mnou souhlasí a nakonec to vůbec nebylo tak špatný, jak se první dny zdálo!

… takže zítra, pokud všechno stihnu, Phoenix!

DAY 28

… no jo! Musím uznat, že LA není až tak hrozný město, dokonce může bejt asi docela fajn, když máš prachy a bydlíš v nějaké bezpečné, hezké a upravené čtvrti a vozíš se, nejlíp, kabrioletem.

... vychutnala jsem si svůj dvou a půl hodinovej příděl radosti z jízdy městskou hromadnou a už jsem byla v centru, který ve finále vůbec není tak hrozný, ale jasná věc, že jsem vynechala zapovězenou část sedmé ulice, autobusák atd. Prostě jen ty čisté a bezproblémové části a vyrazila jsem si to k Warner brothers studiu. Rozhodnutí, jestli půjdu na tour nebo ne, jsem si schovávala jako námět na přemejšlení do autobusu. Jenže jak mi teďka všechno dlouho trvá (a s rozhodováním jsem na tom byla vždycky blbě) tak mi ubohejch 45 minutek cesty nestačilo, ale naštěstí jsem vystoupila dost blbě a tak další půlhodinka cesty od jedný špatný brány k druhý, mě dost navnadila a tak jsem šla!

… moc jsem nevěděla co očekávat, jen že to není jako Universal, kde jsou víceméně jen atrakce typu Disneyland, ale že se jezdí přímo po jednotlivejch studiích. Náš vychytralej průvodce Tetris (chudák, kde ten k tomu jménu přišel) nás nejdřív nechal fotit, okouknul si, kdo z deseti členné skupinky má foťák a pak zastavil a prohlásil, že od teď je zákaz fotografování a všechny foťáky zamknul do kufru…takže dokumentace fakt chabá, ale zážitků hafo. Ještě jednou nám foťáky půjčil a to když jsme šli na památeční stage, kde je sestavená scéna z Přátel. Mají to zařízené tak, že od té doby, kdy se otevřou dveře, tak se na deset minut rozsvítí světlo a ty se můžeš posadit na gauč, okouknout to tam a pak se světlo automaticky vypne. Prej jediná šance, jak to udržet v jakž tak přijatelný kvalitě.

… pak jsme projížděli jednotlivé části studií, kde se momentálně nenatáčelo a jednotlivé exteriéry, které se třeba jen s malou změnou objevily v desítkách filmů. Zrovna se dotočila poslední epizoda ER, takže se všechny interiéry rozebíraly a bylo to docela vtipný, jak vidíš přesně ty místa, který jsou v tom seriálu a poznáváš je i přesto, že se na ten seriál nekoukáš. Co sleduju a co se zrovna dotočilo byla čtvrteční epizoda Ellen DeGeneres show, kterou jsme dokonce letmo zahlídli, ale nejlepší bylo, když začali vylejzat lidi, kteří byli v publiku a byli neskutečně rozřechtaní a nadšení.

… na závěr jsme ještě zhlídli muzeum kostýmu a nevěřila jsem svým očím, ale Leonardo DiCaprio má určitě víc něž 180 cm. A jako bonbónek, jsem si na závěr prohlídla pravýho Oskara. A teda teta, až ho dostaneš, tak ho nikomu nepůjčuj (kromě mě, samozřejmě), protože Academie asi šetří a ta zlatý vrstva byla u všech (čtyř) neuvěřitelně ohmataná. No hrůza!

… nikdy bych neřekla, že taková dvou a půl hodinová vyjížďka po studiu mě tak neskutečně pobaví!

… angličanky už odjely (do jižní ameriky) a vzhledem k tomu, že záchranářskejch historek už mám tak akorát, tak mám radějí naražený sluchátka, ikdyž nic neposlouchám.

…zítra: ráno bude těžký. Musím si srovnat datum, a udělat finální rozhodnutí jestli Phoenix ano nebo ne! Pokud ano, tak udělat rezervace a nastudovat mapu, abych netápala cestou na zastávky a místo tři hodin nejezdila po městě celý dopoledne. Pak si dám chybějící část LA, tzn. Beverly Hills, Rodeo drive a pokud to stihnu tak Santa Monicu. Tradáá, zdá se, že mám plán…

DAY 27

… jeden úžasnej západ slunce na Hermosa beach, celodenní zevlování na pláži a nulovej počet konverzací (finta, když s nikým nechci mluvit, tak si nasadím sluchátka, fakt funguje) a po ranním homesicku už není ani památky. Teď jdu s angličankama z pokoje na pivo a dokonce se těším na zítřejší pokus číslo dvě, nebo-li vyjížďku do centra!

… plány jsou tentokrát snad realizovatelnější. Down Town a pokud se mi bude chtít vypláznout 45 babek, tak tour po Warner Bros studiu.
Uvidíme!

DAY 26

1/4 10:30
DAY 26

… takže včerejší (po návratu ani náznak chutě něco psát, takže dopisuju dodatečně) výprava do centra.

… jak začít aby to nebylo moc sprostý! Voser, voser a ještě jednou voser - pokud to nezní dost jasně, tak tohle město je fakt voser a já ho fakt nemám ráda.

… se slzou v oku si zrekapituluju můj pošetilej plán. Hollywood, Beverly Hills, Down Town, Santa Monika, Venice. I přesto, že jsem noc předtím, cvakala do klávesnice asi do tří, tak jsem si přivstala a vyrazila jsem už kolem desátý. Po půlhodinovém studiu mapy místní dopravy, jsem si mohla zvolit: cestu busem s pouhým, neuvěřitelným, jediným přestupem a cestu busem a vlakem (takový venkovní metro) s děsnejma, čtyřma přestupama. Bus byl jednoznačnej vítěz, což mi zaručilo, krásnou dvou a půl hodinovou projížďku městem.

… já sice hodně koukám na televizi, ale tohle jsem tam teda fakt neviděla. Některá čtvrtě vypadaly tak nevábně, že kdyby mi autobusák řekl, že tohle je konečná ať vystoupím, tak bych asi raději spolykala všechny (obě) kreditky, a to dřív než by se za mnou zabouchly dveře autobusu. Na druhou stranu, když někdo vidí můj foťáček přelepenej tou smutnou zelenou izolepou, tak mu přece musí dojít, že tady si na chleba nevydělá. Kecám, když to tady někde kolem sebe vidím, tak musím jen konstatovat, že si žiju jak prase v žitě. A to jsem myslela, že tenhle pocit můžu mít jedině když vyrazím někam do Rumunska. Když k tomu přidám to, že každá konverzace (a to je minimálně jedna na jeden přestup) končí varováním tam nechoď, tam je to nebezpečný a už vůbec ne v noci, no to člověku na odvaze moc nepřidá. Ale vyhnout se všem nebezpečným lokalitám se při závislosti na MHD nedá. Tak se držím zásady, kterou hlásají místní varovné nápisy, že nejbezpečnější místo je v dopravním prostředku a tak pokud je zastávka podezřelá, je lepší nevystupovat.

… když už jsem u toho, tak bych nerada zapomněla podotknout, že v celé té džungli jsou všichni (zatím fakt bez výjimky) řidiči autobusů neuvěřitelně milí a když nechci hlídat, kde mám vystoupit a tak jim jen řeknu kam jedu a vždycky mě upozorněj zastávku předem, že příští je moje a je dost běžný, že když nastoupuju a říkam kam jedu, tak jeho první reakce je, nemusíš platit to je jen kousek (což znamená tak půl hodinu cesty). Já si kupuju celodenní jízdenku, tak mi to je jedno, ale je to milé!

… abych se vrátila k mému plánu. Ze všeho jsem stihla jen Hollywood a cestu k Universal studiu, kde se mi nechtělo vysolit $70 za něco jako Disneyland, ještě když si němci stěžovali, že to bylo děsný. Tak jsem to tam jen prošla kolem-dokola a nakonec jsem narazila na kluka, kterej se mnou bydlel v hostelu ve Vegas a se kterým jsem byla v Grand Canyonu. Tak jsme šli na kafe a já už pomalu začínala bejt nervózní, že mě zase čeká ta dlouhá cesta a už se zase stmívalo.

… cesta zpět mi trvala, tradáááá, tři a půl hodiny! Poslední lahůdka k místní dopravě. Až budu příště nervózně přešlapovat na zastávce a sakrovat, že desítka měla jet v 7:32 a už je 7:37 a ona nikde, tak si vzpomenu na úžasné cestování po LA. Nejen že na zastávkách není jízdní řad, ale když si člověk prozíravě pořídí knížku se všema trasama a pak do ní nakoukne a zjistí, že autobus, na kterej čeká jezdí v intervalech 30 až 70 minut, tak se mu chce brečet radostí, že to ví na minutu přesně.

… jediný, kromě tý náhody, že jsem potkala Jacksona (tradiční čínský jméno), co stojí za zmínku, je hezkej pocit z toho vidět ten nápis Hollywood, kdesi v dálce na kopci. Hvězdy na chodníku slávy nic moc, Kodak theatre nic moc a víc jsem toho fakt nestihla.

… když se k tomu přidá to, že jsem zjistila, že ve phoenixu asi není žádnej hostel a že doprava se má asi tak, že buď můžu jet z autobusáku, ale to musím dojet městskou k nejbližšímu metru a pak následuje zapovězená část města, kterou musím překonat taxíkem, takže jen cesta na zastávku mě bude stát půlku jízdenky do Phoenixu nebo alternativa dvě, že pojedu zase čínským busem a do nejbližšího china townu mi to bude trvat 3 hodiny. Takže kombinace toho všeho způsobila, že se mi dneska ráno poprvé zastesklo po domovině a nejraději bych seděla doma na gauči (i když je nepohodlnej) a koukala na nějakej úžasnej seriál jako je třeba Kriminálka Los Angeles a vzpomínala jakej to tam byl voser.

… dnes jsem si naordinovala klid na pláži, tak vyrážím!