DAY 49 aneb bez deštníku a mobilu v Dublinu – taková hezká tečka!

… malé, nevýznamné katastrofy v „městě věčného slunce“ mi už nějak tradičně připomenou jak je super řešit jen takovéhle polízaniny. Pokud mě však paměť neklame, tak první návštěva proběhla až na nějakou tu dešťovou kapku a na letišti zapomenutou mikinu, kterou ovšem ještě stále zoufale postrádám, úplně idylicky. Původně jsem si myslela, že jednu idylickou návštěvu jsem už vyrovnala jednou ztracenou krosnou (které se z prahy zjevně nechtělo) nebo jedním rozflákaným foťákem nebo dvěma zlomenejma deštníkama nebo věčně promočenejma botama a ono ne. Ještě se mi musí zatoulat mobil a tak poslední, jak jinak než deštivej den, v Dublinu jsem strávila pátráním po mobilu. Ale když se na to tak podívám, tak krosna se dostavila s dvoudenním zpožděním, foťák dostal slušivou zelenou náplast, boty vždycky nějak uschly, mobil se našel a ty deštníky? Tak ty už jsou v deštníkovým nebi (který rozhodně musí být někde hodně blízko Dublinu)! Takže jak na to tak koukám tak Dublin je moje šťastná destinace a měla bych se tam co nejdřív zase podívat, abych věděla jaké strašné maličkosti můžou jednomu otrávit den a jaké ještě větší maličkosti ho pak můžou zázrakem proměnit!

… letím domů a tak Dublin je taková moje tečky, respektive spíš středník. Co ale bude následovat po středníku je zatím velký otazník!