DAY 26

1/4 10:30
DAY 26

… takže včerejší (po návratu ani náznak chutě něco psát, takže dopisuju dodatečně) výprava do centra.

… jak začít aby to nebylo moc sprostý! Voser, voser a ještě jednou voser - pokud to nezní dost jasně, tak tohle město je fakt voser a já ho fakt nemám ráda.

… se slzou v oku si zrekapituluju můj pošetilej plán. Hollywood, Beverly Hills, Down Town, Santa Monika, Venice. I přesto, že jsem noc předtím, cvakala do klávesnice asi do tří, tak jsem si přivstala a vyrazila jsem už kolem desátý. Po půlhodinovém studiu mapy místní dopravy, jsem si mohla zvolit: cestu busem s pouhým, neuvěřitelným, jediným přestupem a cestu busem a vlakem (takový venkovní metro) s děsnejma, čtyřma přestupama. Bus byl jednoznačnej vítěz, což mi zaručilo, krásnou dvou a půl hodinovou projížďku městem.

… já sice hodně koukám na televizi, ale tohle jsem tam teda fakt neviděla. Některá čtvrtě vypadaly tak nevábně, že kdyby mi autobusák řekl, že tohle je konečná ať vystoupím, tak bych asi raději spolykala všechny (obě) kreditky, a to dřív než by se za mnou zabouchly dveře autobusu. Na druhou stranu, když někdo vidí můj foťáček přelepenej tou smutnou zelenou izolepou, tak mu přece musí dojít, že tady si na chleba nevydělá. Kecám, když to tady někde kolem sebe vidím, tak musím jen konstatovat, že si žiju jak prase v žitě. A to jsem myslela, že tenhle pocit můžu mít jedině když vyrazím někam do Rumunska. Když k tomu přidám to, že každá konverzace (a to je minimálně jedna na jeden přestup) končí varováním tam nechoď, tam je to nebezpečný a už vůbec ne v noci, no to člověku na odvaze moc nepřidá. Ale vyhnout se všem nebezpečným lokalitám se při závislosti na MHD nedá. Tak se držím zásady, kterou hlásají místní varovné nápisy, že nejbezpečnější místo je v dopravním prostředku a tak pokud je zastávka podezřelá, je lepší nevystupovat.

… když už jsem u toho, tak bych nerada zapomněla podotknout, že v celé té džungli jsou všichni (zatím fakt bez výjimky) řidiči autobusů neuvěřitelně milí a když nechci hlídat, kde mám vystoupit a tak jim jen řeknu kam jedu a vždycky mě upozorněj zastávku předem, že příští je moje a je dost běžný, že když nastoupuju a říkam kam jedu, tak jeho první reakce je, nemusíš platit to je jen kousek (což znamená tak půl hodinu cesty). Já si kupuju celodenní jízdenku, tak mi to je jedno, ale je to milé!

… abych se vrátila k mému plánu. Ze všeho jsem stihla jen Hollywood a cestu k Universal studiu, kde se mi nechtělo vysolit $70 za něco jako Disneyland, ještě když si němci stěžovali, že to bylo děsný. Tak jsem to tam jen prošla kolem-dokola a nakonec jsem narazila na kluka, kterej se mnou bydlel v hostelu ve Vegas a se kterým jsem byla v Grand Canyonu. Tak jsme šli na kafe a já už pomalu začínala bejt nervózní, že mě zase čeká ta dlouhá cesta a už se zase stmívalo.

… cesta zpět mi trvala, tradáááá, tři a půl hodiny! Poslední lahůdka k místní dopravě. Až budu příště nervózně přešlapovat na zastávce a sakrovat, že desítka měla jet v 7:32 a už je 7:37 a ona nikde, tak si vzpomenu na úžasné cestování po LA. Nejen že na zastávkách není jízdní řad, ale když si člověk prozíravě pořídí knížku se všema trasama a pak do ní nakoukne a zjistí, že autobus, na kterej čeká jezdí v intervalech 30 až 70 minut, tak se mu chce brečet radostí, že to ví na minutu přesně.

… jediný, kromě tý náhody, že jsem potkala Jacksona (tradiční čínský jméno), co stojí za zmínku, je hezkej pocit z toho vidět ten nápis Hollywood, kdesi v dálce na kopci. Hvězdy na chodníku slávy nic moc, Kodak theatre nic moc a víc jsem toho fakt nestihla.

… když se k tomu přidá to, že jsem zjistila, že ve phoenixu asi není žádnej hostel a že doprava se má asi tak, že buď můžu jet z autobusáku, ale to musím dojet městskou k nejbližšímu metru a pak následuje zapovězená část města, kterou musím překonat taxíkem, takže jen cesta na zastávku mě bude stát půlku jízdenky do Phoenixu nebo alternativa dvě, že pojedu zase čínským busem a do nejbližšího china townu mi to bude trvat 3 hodiny. Takže kombinace toho všeho způsobila, že se mi dneska ráno poprvé zastesklo po domovině a nejraději bych seděla doma na gauči (i když je nepohodlnej) a koukala na nějakej úžasnej seriál jako je třeba Kriminálka Los Angeles a vzpomínala jakej to tam byl voser.

… dnes jsem si naordinovala klid na pláži, tak vyrážím!