DAY 30

… neuvěřitelně to všechno klaplo! Nejenže všechny spoje jely na čas, ale jely i poměrně svižně, takže jsem měla ještě skoro hoďku náskok. Jediný co bylo nad lidský síly, bylo sehnat v China townu normální kafe. Nakonec jsem se spokojila s místním kafem, což je cosi neskutečně sladkýho s mlíkem, co kafe připomíná jen hodně vzdáleně.

… china bus opět nezklamal. Smrádek a v televizi chinese pop idol, ale levný a rychlý. Po hodině čínského kvílení, ze všude přítomných repráčků, mi šla hlava kolem a ani empétrojka to neměla šanci zachránit.
Vrchol však přišel asi po třech hodinách cesty, když byla první přestávka a rozdávala se svačina – prostě takový čínský letadlo. No to, co já jsem viděla, když jsem otevřela ten sendvič, to bych vám nepřála. To byl gothaj, vybarvenej všema zelenejma odstínama a proloženej něčím co vypadalo jako zeleninová obloha. Zaizolovala jsem to, projistotu, do dvou igelitáků, uložila hluboko do tašky a pomalu se začínala modlit, aby někdo nezačal zvracet ještě během cesty.

… ještěže výhled z okna byl tak uchvatnej, protože je jasný, že při těch pěveckejch kreacích by jeden oko nezamhouřil. Už když jsme se blížili k Phoenixu, bylo mi totálně jasný, že tohle bude další nekonečný město. Jeden nízkej barák vedle druhýho a jeden jako druhej. Když mě číňani vykopli u čínskýho nákupáku, kterej tou dobou byl už zavřenej, nahodila jsem si krosničku a vyrazila hledat zastávku, což nebylo až tak těžký, ale místní zastávky jsou pouze budky s nápisem BUS, ale že by se někdo obtěžoval připojit alespoň číslo, to ne. Jeden by se i někoho zeptal, ale to by tady někdo musel chodit pěšky. Šla jsem asi dvacet minut směrem, kde jsem hádala, že by mohla jezdit tramvaj. První lidi jsem potkala až když jsem měla zastávku už na dohled. Chvílema jsem si připadala, že jsem spadla z měsíce. Pěti proudá silnice v obou směrech, jedno auto za druhým a já, kam oko dohlédne, jedinej člověk bez čtyř kol!

… takže tenhle hostel, to je teda výstavní kousek. Sue, asi majitelka, je hippisačka se vším všudy! To, že už v pět odpo byla v mírně rozevláté náladě, to by se dalo ještě očekávat, ale to, že v šest začala provozovat něco jako jógu na takové podivné hromadě hlíny, to už mi pomalu do očí vhánělo hrůzu.

… všechny baráky v okolí, mají poměrně upravené zahrádky, ale u nás je to totální džungle se vším všudy, teda i se zvířectvem. Ale i přesto, že je všechno poměrně historického data, vypadá to čistě. Když dorazil můj francouzskej spolubydlící uklidnila jsem se úplně. Nakonec jsme vyrazili do přilehlejch ulic, kde právě probíhal art festival, takže bylo dost rušno. Po návratu, Sue stále seděla v té hromadě hlíny, ale tentokrát měla společnost a tak tam holky seděly dvě, drbaly a popíjely víno. No, něco neuvěřitelnýho.

… zítra dopo jsem domluvená, že mě v hostelu vyzvedne Christi a těším se, že potkám někoho, koho mě už znám a konečně nebudu muset vykládat od kud jsem, kde to je, kam jedu a proč. Tak zítra.