DAY 25

30/3
… nemá cenu to skrejvat. Závidím všem, kteří si v tomhle městě bez konce, vozej zadek v autě. Je to neskutečný, ale tolik času co jsem za poslední dva dny strávila v městské dopravě, tak to by byla moje týdenní porce dojíždění do práce. Kam? Do práce? Co to je? Okej, konec šprýmů! Jasně že se vzpomínám na práci…to je taková ta budova s rychlím internetem, kafem každé dvě hodiny a poslechem cedéček s mluveným slovem! Jak bych mohla zapomenout!

… od německých chlapců jsem dostala spoustu doporuční, kam jít a co vynechat. Pokud to mám shrnout, měla bych vynechat všechno a zůstat na pláži, hrát volejbal a popíjet pivo. To se zdá jako good plan!

… den jsem zahájila snídaní v domácím stylu. Cornflaky s mlíkem. Hm, jaká úžasná změna po té spoustě toastů, které jsem tady do sebe už naládovala. Takže jsem, pro změnu, do sebe naládovala porci cornflaků, která by pokryla spotřebu jedné hornické rodiny na ostravsku (blbý přirovnání, hádám, že ostravská, hornická rodina dává přednost chlebu s godhajem nebo játrovkou) a pomalu se odvalila na pláž. Asi proto, že jsem se vybavila opalovákem s faktorem, jehož číslo raději utajím, abych se vyhnula posměchu, kterého by se mi určitě dostalo, tak asi proto bylo zataženo. Ale i přesto, pláž vypadá nádherně a protože byla neděle, tak místní byli vyvalení na písku, plácali volejbal (víc než obstojně – a to já, odborník na slovo vzatej, poznám) nebo, ta horší alternativa, běhali…ach jo, jak to dělají, že to vypadá, že je to nestojí žádné úsilí a přitom jsou splavený jako by doběhli maratón? Já bych chcípla.

… nebudeme si nic nalhávat, přece jen, Bay watch jsme sledovali všichni. To mluví samo za sebe. Moje pozornost se soustředila hlavně na ty známé dřevěný budky a jen jsem litovala, že se v tomhle počasí asi žádný záchranné akce nedočkám. A tak jsem jen seděla a pozorovala jak se místní „Mitch“ nudí. Večer jsem se pak ještě dočkala podrobného výkladu od bývalého záchranáře, který bydlí v hostelu full time, a to výkladu fakt podrobného, počínaje anglickýma výrazama pro různé zachranářské pomůcky až po přesný popis toho, kde se co točilo a co bylo jak nereálný. Chvílema jsem měla pocit, že to je spíš velkej seriálovej fanoušek než bejvalej záchranář, ale stejně mě to zajímalo a bavilo mě, tomu všemu věřit.

… další věc, kterou jsem se tu naučila, i když jí musím ještě vypilovat, je civění. Dneska jsem třeba civěla na oceán asi dvě hodiny a myslím, že jsem v tu chvíli ani o ničem nepřemejšlela a dokonce jsem ani neposlouchla empétrojku. Tak to by bylo civění a pak je tu ještě druhá fáze a to je přemejšlní. Normálka můžu chodit a přemejšlet třeba celý dopoledne a za celou tu dobu s nikým nepromluvit a dokonce, což mi přijde skoro jako úmění, ani vůbec nic nevymyslet. Zrovna dneska, jsem si tak šla a přemejšlela, kam půjdu až dojdu na konec pláže a když jsem za dvě hodiny došla až k útesu, tak jsem měla jedinou otázku. Kam dál? Krásně propřemejšlený dvě hodiny a výslek nula a nejlepší na tom je, že mi to vůbec nevadí.

… nakonec jsem se dala na průzkum místních uliček (což nemá žádnou cenu, všechny jsou stejný) a když jsem se chtěla na zastávce krapátko zorientovat, tak akorát přijížděl autobus označenej nápisem Long beach. A protože z mejch, asi pěti, nejoblíbenějších blogu jsou hned dvě autorky z Long Beach, tak jsem se ani nemusela moc rozhodovat a už jsem seděla v autobuse. Tam jsem si rozbalila mapu a byla jsem totálně nadšená z toho, že to je hned za humny, takže zpáteční cestu bych si mohla dát pěšky. Long Beach byla konečná, takže jsem ani nehlídala cestu a protože mám momentálně zařazenej tzv. režim dlouhý vedení, tak až tak po půl hodině, mi to začalo být trochu podezřelé, tak jsem znova vybalila mapu, což v místních zeměpisných šířkách, znamená okamžitou záruku konverzace asi do dvou minut. No, asi takhle – ten kousíček na mapě, znamenal víc než další hodinu cesty, takže do Long Beach jsem dorazila až někdy kolem třetí, takže jsem měla chuť to hned obrátit a jet zpátky. Nakonec jsem ráda, že jsem tu cestu absolvovala. Long beach je po Singapuru a Hong-kongu třetím nevětším přístavem pro nákladné lodě, což není až tak zajímavý, ale když už sebou tahám toho obřího průvodce, tak se musím pochlubit získanejma znalostma, pak tam je ukotvená, po Titaniku neznámější, zaoceánska loď, Queen Mary a vůbec je tam spousta věcí k vidění, jako třeba psí pláž, o který jsem zrovna nedávno četla blog a přišlo mi to jako strašná hovadina, ale v reálu to vypadá super a ty coklové si to tam neskutečně užívaj a dělaj, jak jinak, než psí kusy.

… s další, víc než hodinovou cestou domu, se zevlující den trochu protáhnul a dorazila jsem až kolem jedenáctý. Ani se neptám, kde se ztratilo předsevzetí netoulat se po tomhle městě po setmění.

… zítra jsem za průzkumníka a razím do centra, Hollywood, Beverly Hills, Down Town, Santa Monika, Venice … tradá 902 10 volááá!