DAY 14

… tradáááá – stále tomu nemůžu uvěřit, ale jsem tu. Já jsem fakt v Americe. Už jenom cesta od metra do hostelu mi stačila k tomu, aby mi bylo totálně jasný, že v tady se mi bude líbit.

…mimochodem let byl totálně v pohodě. Pustila jsem si pět filmů a z každého jsem viděla asi deset minut. Celej, celičkej let jsem prospala a dokonce jsem zaspala i oběd (což do teď nechápu). Jediné co jsem se zájmem dokoukala od začátku až do konce byl pilot k novej dílům Beverly Hills 902 10 – ne, že by to bylo nějak extra zajímavé, ale neví náhodou někdo, kdy to půjde u nás? To by byla teda věčná škoda přijít o pokračování takové kultovní podívané…hahaha!

… otisky prstů, fotka a rozhovor na letišti proběhl tak strašně rychle, že jsem ani nemohla uvěřit, že už stojím před letištěm a že je to už všechno za mnou. Podle dost podrobného návodu, který mi poslali z hostelu, jsem to našla bez větších zacházek a hlavně se tady stačí trochu zamyšleně podívat do mapy a už k tobě někdo přiskočí a začne tě směrovat.

… je pravda, že v Irsku byly hostely o poznání čistější, ale zas taková hrůza to tu není. V pokoji jsou jen dvě palandy, takže vzpomínka na osmičku v Corku mi přijde jako dávná historie. Kuchyně a společenská místnost je všude stejná a wifina tu taky běží jako splašená, takže v tomhle ohledu je to ve srovnání s tím slavným připojením na Bulovce luxus nad luxus…ale připojení vyřeším hned jak se vrátím! Fuj, zatím rychle pryč s myšlenkama na návrat. Hned jsem ozkoušela místní sprchu, voda tepla, prostě všechno jak má být. Rychle jsem ze sebe smyla irskou špínu a vyrazila do města chytat špínu americkou.

… hostel je zase přímo v down townu, takže všechno je blízko, resp. všechny autobusy, trolejbusy i slavné cable cars stavěj přímo za barákem. Blízko tu není nic a to jsem se přesvědčila hnedka dneska odpoledne, kdy jsem si málem prodřela podrážky, když jsem se chtěla projít pár blokůůůů – ouuuuooouuuu - nakonec jsem to vzdala a naskočila na první autobus (koupila jsem si týdenní průkazku, takže se chystám skákat z jednoho busu do druhýho a to jen proto, aby si moje unavené nožky trochu odpočinuly). Do města jsem vyrazila až někdy před pátou, trochu jsem se proplejtala uličkama a nakonec jsem došla až k oceánu a s cappučínkem (welcome in Starbucksland) v ruce jsem si počkala na první pacifickej západ slunce. A stálo to za to!

… naštěstí jsem si prozíravě přeskočila z flipflopů zpět do tenisek, protože jinak bych měla asi omrzliny. Není to zas až taková hitparáda jakou jsem čekala - je pravda, že když jsme měli už za půl hodiny přistávat a pod náma byly ještě ostrůvky sněhu, tak to jsem byla fakt k smrti vyděšená…

...jdu si vyhupsnout na palandu (bez žebříku). Naštěstí jsem totálně mrtvá, jinak by se mi to všechno motalo v hlavě asi furt dokola.

py.es.:šubydubyamerika…šubydubyamerika…ok, to už trochu přespříliš, takže hurá do spacáku.