Day 16

… kdo by to kdy řekl, ale moje milované cappucino ze Starbucksu mi už leze krkem a dala bych nevím co, za pořádnýho turka. Jsem zvědavá jestli mi to vydrží i v praze, pražičce. Při cenách v pražském starbucksu by to bylo víc než úsporné řešení! No ale stejně to není až tak špatné, sedím si na molu, popíjím kafe a vyhřejvám se na sluníčku, které se dneska extrémně činí a když je člověk hezky v závětří, tak je mu i horko. Jinak po pravdě jsem čekala větší horka. Hlavně večer zalejzám do spacáku dost vymrzlá a něco jako sprcha před spaním, na to už jsem dávno zapomněla, to by mě už nezachránil ani můj spacák, za kterej jsem neskutečně vděčna a rozhodnutí, že ho sebou budu tahat, bylo jedno z nejlepších, na rozdíl od průvodců, které táhám tři (miniIrsko, obříUSA a obříNew York) a do kterých sice nahlídnu, ale že bych je nějak hodně využila to teda ne.

… trochu mi přijde, že všechny cesty v SF vedou na Fishermans wharf, který se mi do cesty zatím připletl každý den a což je kvantum menších, větších, zajímavých i naprosto nechutných přístavních mol. Krabům tu lámou nožičky před tvýma očima a než chudáčka stihneš politovat, tak už ho máš na papírovým tácku. Ne, že bych si kraba nedala, ale přece jen, nechtěla jsem si uhnat nějakou střevní divočinu hned v úvodu a tak jsem dala přednost místní specialitě (a raději ve sterilně vyhlížející restauraci) clam chowder, který se prodává v bochníku chleba. Jojo dá se to.
Asi nejrušnější je Pier 39, což je takové malé dřevěné městečko se spoustou restaurací, kaváren a obchůdku, hlavně těch suvenýrových, ale stejně asi největší atrakcí jsou tu tuleni, kteří se tu vyhřívají mezi zakotvenejma loděma a vydávaj neskutečně hlučné zvuky.

… dnešní walk jsem ale začala v Lombard st., kam jsem se vyvezla cable carem - což je taková ta slavná, místní, prehistorická, něco jako lanovka, která má asi tři trasy, většinou do těch největších kopců. Né, že by to bylo extra rychlé přibližovadlo, ale je to fakt zážitek. Řidič, jestli se mu dá tak říkat, je tak trochu herec a hlásí nejen na jakou zastávku míříme, jaké ulice míjíme, ale i co je kde zajímavého a kde je nejlepší vystoupit. Asi proto, že mu to představení dává hodně zabrat, tak se nemůže jezdit se sluchátkama, teda vždycky musí být alespoň jedno ucho k dispoziciiii! Vyskočila jsem na Lombard street a zjistila jsme, že včera jsem tu už jet musela, jen jsem to asi přehlídla. Zajímavá podívaná, ale na přitažlivosti tomu přidali tři blázni na skatebordech, kteří to kroutili dolů takovou rychlostí, že jsem je občas nestihla ani zaregistrovat, naštěstí je provázel tak šílej rachot, že se to nedalo přeslechnout.

… když jsem se na molu dostatečně prohřála, tak jsem vyrazila na detailní prohlídku mostu Golden Gate. Z busu jsem vyskočila těsně před mostem, kde to bylo dost busy. Všichni tam vystoupěj z auta alespoň na fotku, ale ve finále jsem byla překvapená, kolik lidí se vydalo přes most pěšky nebo na kole. Bylo to tam jak na pěší zóně, teda když si odmyslím ten děsnej vítr a rachot z aut. Jakkoliv most vypadá z dálky impozantně, tak to bude asi tou kombinací s krajinou z jedný strany a městem z druhý. Když jsem to pak viděla z blízka, je to jen pár blbě natřených pilířů a ocelových lan, ale sotva dojdu jen kousek za most, je to už zase ta nepřehlédnutelná dominanta San Francisca. Když jsem to přešla, tak jsem dlouho přemejšlela, jestli se vypravit ještě na první kopec, ze kterého jsou pořizovány všechny ty fotky s mostem a městem v dálce. I přes bolavé nohy, mi to nakonec nedalo a na kopec jsem vylezla, tady už jsem byla jediná, kdo šlapal pěšky…vlastně nesmím zapomenout na kvanta polomrtvejch cyklistů.
Ten výhled za ale stálo!