..celej let jsem prospala a probudilo mě až přistávání, kdy se rýma rozhodla schovat do ucha takovým fikaným způsobem, že jsem jí odtamtud nemohla dostat zhruba dva dny…takže když jsem stála u pasu se zavazadly, tak jsem měla víc práce s otvíráním, zavíráním a krouceným pusy a praktikováním všech ověřených fíglů na odlehnutí, že jsem mi ani nepřišlo divný, že tam už stojím sama…tradaaaa…nemám krosnu…kde se asi tak, během přímého letu, mohla zatoulat?
...zdálo se, že se to solidně podělalo, ale naštěstí na Martu je spolehnutí (díky, díky, díky) a zařídila mi takovou péči, na kterou by si nemohla stěžovat ani ta největší fiflena. Nejen že mě Kamil vyzvedl ve městě, dopravil domu, uklidnil, tak ještě ke všemu poslouchal náhodné, ale poměrně frekventované sprosté výkřiky. Samozřejmě, že nesmím zapomenout ani na ostatní chlapce z nejprofláknutějšího baráku v Dublinu…takže chlapci díky za mikinu, tepláky, ručník, pastu, kafe a spoustu zajímavé konverzace!....
Žádné komentáře:
Okomentovat