DAY 24

… tomu se říká úsporné cestování. Našla jsem si nejlevnější autobusovou dopravu do LA. Už cena jízdenky, 30 babek (normální jízdenka, normálním, tím myslím něco jako u nás ČSAD, stojí $65), ve mně vyvolávala menší obavy, to že jsem to koupila přes internet, to že zastávku budu hledat zase jako magor a to že se společnost jmenuje US Asia, tak to všechno dohromady se rovná trochu stresu, do zatím poklidného cestování. Pravda hotel Harrys jsem si už předem trochu proklepla, takže starosti se zastávkou odpadly a dobře jsem udělala. Ještě jsem to ověřila na hotelovej informacích a i když chlápek kejval jak zběsilej, jeho nechápavej pohled o jakou společnosot to jde, mi na klidu nepřidal. Avšak s úderem 13:15 se na hotelové parkoviště vřítil autobus, asi dvakrát tak dlouhej než je normální v našich zeměpisných šířkách, popsanej různejma klikyhákama a já věděla, že zastávku jsem trefila. Otevřely se dveře a za volantem Bruce Lee a hnedka „….cau clovece, jak se jmenujes, jedes s nama, mas to těžký (při pohledu na moji krosnu, extremně blbá otázka), tak nastup. V autobuse já, bruce lee za volantem, tří seschlý asiatky, dva asijští mladíci a jeden mládenec se sluňákach, takže podle vočí nic nepoznám, ale hádám, že ten s asii nemá nic společnýho… no co, jedeme už tří hodiny, koráb se houpe ze strany na stranu a bruce lee z toho zdímá co se dá a zastávky a pauzy hlasí v jazyce, kterým určitě není angličtina. Vzhledem k tomu, že mě v LA čeká ještě minimálně dvojhodinovej přesun asi se čtyřma přestupama (internetová příprava) a je sobota večer, byla bych Brucovi neskutečně vděčná, kdyby to stihl do západu slunce…abych alespoň věděla, kdo mě to okráda… no, moc se mi sice nechce dělat nějaké divoké přesuny po nočním LA a taky se mi nechce brát taxík, tak bruce telepaticky popoháním co se dá.

… měli jsme jednu půlhodinovou, mekáčovskou zastávku, takže jedno je jistý, tady, ať jsme kdekoliv, je horko jak se patří!

… musela jsem si samozřejmě pustit film, takže mi skomírá baterka, tak končím a doufám, že to dopíšu v hostelu u pláže!

… něco neuvěřitelnýho. Jsem šťastnější než šťastná, že sedím u svýho compu v hostelu „city surf“ a jak to vypadá na první pohled, tak za tu cestu to stálo. Pokud to jen trochu půjde, tak nočnímu LA se už obloukem vyhnu. Přestože to bruce hnal seč se dalo, na konečnou (LA – china town – aha – tak tady bude asi ta spojitost s US Asia) jsme dorazili v 6:50 a slunce už zapadalo, takže hned jsem věštila ne zrovna pohodové přesouvání se, ale šest přestupů a 3 a půl hodiny strávených v místní městské dopravě, to by mě ani ve snu nenapadlo. Jen jsem si vzpoměla jak jsem zuřila ve vegas, když jsem musela, za světla, s krosnou na zádech šlapat a šlapat, ale tam jsem alespoň věděla, že jsem na správné ulici. No, prostě LA je LA a jen doufám, že se to nebude stupňovat a že se po Phoenixu nebo New Yorku nebudu přesouvat celej den. Některé místa vypadaly víc než strašidelně a nejsem si jistá jestli to bylo tím, jak mě všichni varovali nebo jestli to bylo fakt tak děsivý, ale tohle město je peklo. Je to tak neskutečně roztahaný, že to nemá obdoby. Cestou jsme projížděly takové části, že jsem jen tiše prosila, ať se řidič neotočí a neřekne, tady to je. S hlídáním zastávek se už dávno nezdržuji. Zatím jsem tady nepotkala řidiče, kterej by mi přesně neřekl, kde vystoupit, takže to hned hlásim, kam jedu a jestli by mi mohl říct. Během šesti přestupů, jsem čtyřikrát vykládala, kam jedu, proč a jestli fakt sama. Ne, že by mi to vadilo, ale čtyřikrát za sebou, furt dokola, to je moc i na mě, ale bála jsem se si nasadit sluchátka, abych neprošvihla nejakou kudlu na krku.
Dost dobře si neumím představit, že bych někde zabloudila, to bych sem snad nikdy nedojela, ale je pravda, že internetová příprava byla důkladná, ale ty vzdálenosti se tady vůbec nedají odhadnout. Na mapě bych řekla, že se to dá dojít, ale pak se v buse jen divím, jak strašně daleko to bylo.

… už je zase půl třetí ráno, ale dala jsem si pivo, s německejma chlapcema a teď se mi vůbec nechce spát, takže ještě to docvakám, ale veškerá hrůza mi z očí už dávno zmizela, takže se mi o tom ani nechce psát. Přesuny jsou zase na chvíli zapomenuty a to hlavně proto, že hostel vypadá fakt friendly a hlavně, že mi oceán šumí pod oknem a dveře se otvírají skoro přímo do písku. Zítřek je jasnej, zítra mě z pláže nikdo nedostane. Těším se až se rozední a uvidím jestli to vypadá tak hezky jak si to přestavuju. Jinak Hermosa beach je na první, noční, pohled naprosto normální letovisko, takže všude na hlavním bulváru buší muzika a všude prouděj davy lidí.

… dneska jsem rada než kdykoliv jindy, že jsem dorazila pod střechu a že zalezu do spacáčku.