Day 15

…wow tak to bylo něco! Takže počáteční nadšení z toho, že jsem na palandu vyskočila levou zadní, nojono, že jsem se na palandu vůbec vysoukala, bylo záhy vystřídáno totálním zděšením. Stabilita palandy se mi zdála taková všelijaká hned na první pohled, ale teprve když jsem se pozapínala do spacáku a zavřela oči, tak jsem si začala připadat jako na moři. Palanda se doupala všemi směry a já jsem jen přemejšlela, kamže jsem si to zabalila kinerdyl. Pár zhoupnutí mě však hnedka uspalo i bez podpůrnejch prostředů, takže se teď, u snídaně, láduju toastem s arašídovým máslem a nemůžu se dočkat až vyrazím ven

…no super, více méně jsem prolezla všechno za jeden den – nožičky ubohý. Teda ještě hodím oko do průvodce, ale plus–mínus jsem viděla všechno. Takže teď můžu buď jet dál nebo to prozkoumat důkladně…vzhledem k tomu, že nikam nechvátam (óóó jééé), volím variantu B. Spodní čelist mám úplně vyvěšenou z toho věčnýho zíraní s otevřenou pusou. Je tady toho spoustu k vidění a jsem si jistá, že se mi to ani za těch dalších pět dní neokouká! Každej krok za roh je krokem do neznáma, ale vždycky je jedno jistý, ať zahnu kamkoliv, ať se vyškrábu na jakejkoliv kopec (a je jich tu 43 – prej – info z místní toalety) vždycky nestačím valit bulvy, kde se tohle úžasný panorama mohlo vžít zrovna tady! Taky by mě zajímalo, proč, když už někdo musí bydlet zrovna v Americe, proč ne v San Franciscu…!

…předsevzetí znělo jasně: přeskakovat z busu na trolejbus a zpátky a jak to dopadlo? Nohy mám nejmíň o pět čísel kratší, jak jsem si je chuděrky ušoupala. Cable car mě vyvezl skoro až na Alamo sq, kde jsou ty slavný barevný domečky (painted lady) s mrakodrapy v pozadí – no, připadala jsem si trochu jako v legolendu (kde jsem sice nebyla, ale nějak takhle si to představuju). Protože jsem nevěděla kam se dát pak, tak jsem otevřela mapu a koukala co je asi nejblíž a hned ke mně přiskočila jakási holka a co že hledám a jestli mě nemá někam nasměrovat, když jsem jí říkala, že zatím nic nehledám, že se jen rozmejšlím kam se půjdu podívat, tak mi dala asi desetiminutovej výklad, co musím vidět a jak se tam dostanu – no prostě průvodce jsem mohla klidně zahodit (doufám, že se mi bude ještě hodit, když už se s ním tahám).

… nakonec jsem naskočila na pětku, která mě dovezla až na pláž – na tu od města nejvzdálenější, na tu pravou oceánskouuu! Dneska bylo ještě o poznání tepleji, takže by se flipflopy šikly. Chvíli jsem tam pozevlovala a nasměrovala si to do Lincolnova parku, u kterýho mi je fakt záhadou, proč se tomu říká park, když je to regulérní les. A že to je les jsem poznala hnedka podle toho, že jsem se tam bála a v parku já se rozhodně nebojím, ale samotinká v lese vždycky jo…takže jsem jen zhlídla luxusních panoramata a vrátila se zpět do civilizace a raději se kochala s cappucinem v ruce výhledem na moře, most a alcatraz!

…nakonec jsem ještě prolezla Fishermans wharf a noční down town a teď už polomrtvá sedím v kuchyni a cvakammmm…ale už končím a jdu spinkattt!

...při snídani zjistím co jsem dneska minula a podle nálady vyrazím!