DAY 25

30/3
… nemá cenu to skrejvat. Závidím všem, kteří si v tomhle městě bez konce, vozej zadek v autě. Je to neskutečný, ale tolik času co jsem za poslední dva dny strávila v městské dopravě, tak to by byla moje týdenní porce dojíždění do práce. Kam? Do práce? Co to je? Okej, konec šprýmů! Jasně že se vzpomínám na práci…to je taková ta budova s rychlím internetem, kafem každé dvě hodiny a poslechem cedéček s mluveným slovem! Jak bych mohla zapomenout!

… od německých chlapců jsem dostala spoustu doporuční, kam jít a co vynechat. Pokud to mám shrnout, měla bych vynechat všechno a zůstat na pláži, hrát volejbal a popíjet pivo. To se zdá jako good plan!

… den jsem zahájila snídaní v domácím stylu. Cornflaky s mlíkem. Hm, jaká úžasná změna po té spoustě toastů, které jsem tady do sebe už naládovala. Takže jsem, pro změnu, do sebe naládovala porci cornflaků, která by pokryla spotřebu jedné hornické rodiny na ostravsku (blbý přirovnání, hádám, že ostravská, hornická rodina dává přednost chlebu s godhajem nebo játrovkou) a pomalu se odvalila na pláž. Asi proto, že jsem se vybavila opalovákem s faktorem, jehož číslo raději utajím, abych se vyhnula posměchu, kterého by se mi určitě dostalo, tak asi proto bylo zataženo. Ale i přesto, pláž vypadá nádherně a protože byla neděle, tak místní byli vyvalení na písku, plácali volejbal (víc než obstojně – a to já, odborník na slovo vzatej, poznám) nebo, ta horší alternativa, běhali…ach jo, jak to dělají, že to vypadá, že je to nestojí žádné úsilí a přitom jsou splavený jako by doběhli maratón? Já bych chcípla.

… nebudeme si nic nalhávat, přece jen, Bay watch jsme sledovali všichni. To mluví samo za sebe. Moje pozornost se soustředila hlavně na ty známé dřevěný budky a jen jsem litovala, že se v tomhle počasí asi žádný záchranné akce nedočkám. A tak jsem jen seděla a pozorovala jak se místní „Mitch“ nudí. Večer jsem se pak ještě dočkala podrobného výkladu od bývalého záchranáře, který bydlí v hostelu full time, a to výkladu fakt podrobného, počínaje anglickýma výrazama pro různé zachranářské pomůcky až po přesný popis toho, kde se co točilo a co bylo jak nereálný. Chvílema jsem měla pocit, že to je spíš velkej seriálovej fanoušek než bejvalej záchranář, ale stejně mě to zajímalo a bavilo mě, tomu všemu věřit.

… další věc, kterou jsem se tu naučila, i když jí musím ještě vypilovat, je civění. Dneska jsem třeba civěla na oceán asi dvě hodiny a myslím, že jsem v tu chvíli ani o ničem nepřemejšlela a dokonce jsem ani neposlouchla empétrojku. Tak to by bylo civění a pak je tu ještě druhá fáze a to je přemejšlní. Normálka můžu chodit a přemejšlet třeba celý dopoledne a za celou tu dobu s nikým nepromluvit a dokonce, což mi přijde skoro jako úmění, ani vůbec nic nevymyslet. Zrovna dneska, jsem si tak šla a přemejšlela, kam půjdu až dojdu na konec pláže a když jsem za dvě hodiny došla až k útesu, tak jsem měla jedinou otázku. Kam dál? Krásně propřemejšlený dvě hodiny a výslek nula a nejlepší na tom je, že mi to vůbec nevadí.

… nakonec jsem se dala na průzkum místních uliček (což nemá žádnou cenu, všechny jsou stejný) a když jsem se chtěla na zastávce krapátko zorientovat, tak akorát přijížděl autobus označenej nápisem Long beach. A protože z mejch, asi pěti, nejoblíbenějších blogu jsou hned dvě autorky z Long Beach, tak jsem se ani nemusela moc rozhodovat a už jsem seděla v autobuse. Tam jsem si rozbalila mapu a byla jsem totálně nadšená z toho, že to je hned za humny, takže zpáteční cestu bych si mohla dát pěšky. Long Beach byla konečná, takže jsem ani nehlídala cestu a protože mám momentálně zařazenej tzv. režim dlouhý vedení, tak až tak po půl hodině, mi to začalo být trochu podezřelé, tak jsem znova vybalila mapu, což v místních zeměpisných šířkách, znamená okamžitou záruku konverzace asi do dvou minut. No, asi takhle – ten kousíček na mapě, znamenal víc než další hodinu cesty, takže do Long Beach jsem dorazila až někdy kolem třetí, takže jsem měla chuť to hned obrátit a jet zpátky. Nakonec jsem ráda, že jsem tu cestu absolvovala. Long beach je po Singapuru a Hong-kongu třetím nevětším přístavem pro nákladné lodě, což není až tak zajímavý, ale když už sebou tahám toho obřího průvodce, tak se musím pochlubit získanejma znalostma, pak tam je ukotvená, po Titaniku neznámější, zaoceánska loď, Queen Mary a vůbec je tam spousta věcí k vidění, jako třeba psí pláž, o který jsem zrovna nedávno četla blog a přišlo mi to jako strašná hovadina, ale v reálu to vypadá super a ty coklové si to tam neskutečně užívaj a dělaj, jak jinak, než psí kusy.

… s další, víc než hodinovou cestou domu, se zevlující den trochu protáhnul a dorazila jsem až kolem jedenáctý. Ani se neptám, kde se ztratilo předsevzetí netoulat se po tomhle městě po setmění.

… zítra jsem za průzkumníka a razím do centra, Hollywood, Beverly Hills, Down Town, Santa Monika, Venice … tradá 902 10 volááá!

DAY 24

… tomu se říká úsporné cestování. Našla jsem si nejlevnější autobusovou dopravu do LA. Už cena jízdenky, 30 babek (normální jízdenka, normálním, tím myslím něco jako u nás ČSAD, stojí $65), ve mně vyvolávala menší obavy, to že jsem to koupila přes internet, to že zastávku budu hledat zase jako magor a to že se společnost jmenuje US Asia, tak to všechno dohromady se rovná trochu stresu, do zatím poklidného cestování. Pravda hotel Harrys jsem si už předem trochu proklepla, takže starosti se zastávkou odpadly a dobře jsem udělala. Ještě jsem to ověřila na hotelovej informacích a i když chlápek kejval jak zběsilej, jeho nechápavej pohled o jakou společnosot to jde, mi na klidu nepřidal. Avšak s úderem 13:15 se na hotelové parkoviště vřítil autobus, asi dvakrát tak dlouhej než je normální v našich zeměpisných šířkách, popsanej různejma klikyhákama a já věděla, že zastávku jsem trefila. Otevřely se dveře a za volantem Bruce Lee a hnedka „….cau clovece, jak se jmenujes, jedes s nama, mas to těžký (při pohledu na moji krosnu, extremně blbá otázka), tak nastup. V autobuse já, bruce lee za volantem, tří seschlý asiatky, dva asijští mladíci a jeden mládenec se sluňákach, takže podle vočí nic nepoznám, ale hádám, že ten s asii nemá nic společnýho… no co, jedeme už tří hodiny, koráb se houpe ze strany na stranu a bruce lee z toho zdímá co se dá a zastávky a pauzy hlasí v jazyce, kterým určitě není angličtina. Vzhledem k tomu, že mě v LA čeká ještě minimálně dvojhodinovej přesun asi se čtyřma přestupama (internetová příprava) a je sobota večer, byla bych Brucovi neskutečně vděčná, kdyby to stihl do západu slunce…abych alespoň věděla, kdo mě to okráda… no, moc se mi sice nechce dělat nějaké divoké přesuny po nočním LA a taky se mi nechce brát taxík, tak bruce telepaticky popoháním co se dá.

… měli jsme jednu půlhodinovou, mekáčovskou zastávku, takže jedno je jistý, tady, ať jsme kdekoliv, je horko jak se patří!

… musela jsem si samozřejmě pustit film, takže mi skomírá baterka, tak končím a doufám, že to dopíšu v hostelu u pláže!

… něco neuvěřitelnýho. Jsem šťastnější než šťastná, že sedím u svýho compu v hostelu „city surf“ a jak to vypadá na první pohled, tak za tu cestu to stálo. Pokud to jen trochu půjde, tak nočnímu LA se už obloukem vyhnu. Přestože to bruce hnal seč se dalo, na konečnou (LA – china town – aha – tak tady bude asi ta spojitost s US Asia) jsme dorazili v 6:50 a slunce už zapadalo, takže hned jsem věštila ne zrovna pohodové přesouvání se, ale šest přestupů a 3 a půl hodiny strávených v místní městské dopravě, to by mě ani ve snu nenapadlo. Jen jsem si vzpoměla jak jsem zuřila ve vegas, když jsem musela, za světla, s krosnou na zádech šlapat a šlapat, ale tam jsem alespoň věděla, že jsem na správné ulici. No, prostě LA je LA a jen doufám, že se to nebude stupňovat a že se po Phoenixu nebo New Yorku nebudu přesouvat celej den. Některé místa vypadaly víc než strašidelně a nejsem si jistá jestli to bylo tím, jak mě všichni varovali nebo jestli to bylo fakt tak děsivý, ale tohle město je peklo. Je to tak neskutečně roztahaný, že to nemá obdoby. Cestou jsme projížděly takové části, že jsem jen tiše prosila, ať se řidič neotočí a neřekne, tady to je. S hlídáním zastávek se už dávno nezdržuji. Zatím jsem tady nepotkala řidiče, kterej by mi přesně neřekl, kde vystoupit, takže to hned hlásim, kam jedu a jestli by mi mohl říct. Během šesti přestupů, jsem čtyřikrát vykládala, kam jedu, proč a jestli fakt sama. Ne, že by mi to vadilo, ale čtyřikrát za sebou, furt dokola, to je moc i na mě, ale bála jsem se si nasadit sluchátka, abych neprošvihla nejakou kudlu na krku.
Dost dobře si neumím představit, že bych někde zabloudila, to bych sem snad nikdy nedojela, ale je pravda, že internetová příprava byla důkladná, ale ty vzdálenosti se tady vůbec nedají odhadnout. Na mapě bych řekla, že se to dá dojít, ale pak se v buse jen divím, jak strašně daleko to bylo.

… už je zase půl třetí ráno, ale dala jsem si pivo, s německejma chlapcema a teď se mi vůbec nechce spát, takže ještě to docvakám, ale veškerá hrůza mi z očí už dávno zmizela, takže se mi o tom ani nechce psát. Přesuny jsou zase na chvíli zapomenuty a to hlavně proto, že hostel vypadá fakt friendly a hlavně, že mi oceán šumí pod oknem a dveře se otvírají skoro přímo do písku. Zítřek je jasnej, zítra mě z pláže nikdo nedostane. Těším se až se rozední a uvidím jestli to vypadá tak hezky jak si to přestavuju. Jinak Hermosa beach je na první, noční, pohled naprosto normální letovisko, takže všude na hlavním bulváru buší muzika a všude prouděj davy lidí.

… dneska jsem rada než kdykoliv jindy, že jsem dorazila pod střechu a že zalezu do spacáčku.

DAY 23

… skoro vůbec jsem se nevyspala. Jednak se mé nejčernější představy naplnily a někdo mě chtěl v noci zabít, ale byla jsem naštěstí zamčená a tak musel zaklepat, čímž mě vzbudil, ale dělal jsem mrtvýho brouka, tak asi usoudil, že tu už někdo mordoval před ním a šel klepat na vedlejší dveře. Natalie (švýcarská sousedka) na něj asi taky kašla, protože jsem pak slyšela ještě vzdálenější a vzdálenější klepání až jsem nakonec usnula. No a druhak, jsem se trochu bála toho, jak můj alarm na mobilu fakt zlenivěl a tak jsem pro jistotu asi třikrát vzbudila abych překontrolovala přesnej čas!

… když konečně mobil zazvonil, tak jsem vyskočila s takovou radostí, jako kdyby mě snad čekal nějakej hezkej výlet nebo co? Hned mě ale zaskočilo, že v půl šestý, kdy jsem vyrážela, byla ještě tma jak v ranci. Ve Vegas nejsou skoro žádný autobusový zastávky, ale vždycky se odjíždí od hotelů a člověk si může vybrat k jakýmu hotelu dorazí, pokud teda zrovna v žádným nebydlí, a kde pak bloudí jako magor (já) a hledá tour lobby. Většinou musí projít celým casinem, kde je samozřejmě v šest ráno stejnej provoz jako v osum večer, protože parkoviště autobusů je až na druhý straně. No, asi takhle…měla jsem to tip ťop.

… dřív než jsem si stihla canyon pořádně užít, tak byl čtrnáctihodinovej výlet u konce. Tříhodinová vycházka po okraji canyonu byla výborná a nemohla jsem se vynadívat. Dokud tam člověk nestojí a nevidí tu díru, tak tomu snad nevěří, ale je to úžasnější než jsem se zdá.

… ještě tomu furt nemůžu uvěřit. To, že jsem tak daleko a že na vlastní oči vidím to, co jsem předtím viděla jen ve filmech. Určitě si někde v hlavě říkám, že mám víc štěstí než rozumu, ale asi jsem to potřebo vidět na vlastní oči a slyšet na vlastní uši. Když jsem tam tak včera seděla a koukala na to, tak po mě chtěla taková stará paní (taková stará = jako fakt stará a možná ještě starší než stará), abych je s manželem vyfotila a pak se mě začala vyptávat takový ty klasicky otázky. No a tak jsme tam chvíli seděli a oni vyprávěli, že jsou z Oklahomy a že vždycky chtěli vidět grand canyon, ale že tomu nikdy nevěřila, že se sem dostanou a teď si to koupili k výročí svatby a tak tam jen seděli a koukali na to a než jsem odešla tak jen řekla, že to je neskutečný, že toho tolik uvidím a jestli to jen trochu půjde, tak ať určitě jedu do Washingtonu, podívat se na bílej dům, protože ona se tam nikdy nepodívá a tolik by chtěla. No a tak jsem jen odcházela a říkala si…kurwa, to je něco.

DAY 22

… hnedka musím oznámit, že jeden, maximálně dva, dny na Vegas jsou až až. Ráno jsem tradičně nespěchala a vyřídila všechno kolem výletu do canyonu. Nakonec jsem to, já holka šikovná, zařídila přes internet za $85, takže good deal a zítra v 6:00 vyrážím.

… do města jsem se stejně dohrabala až kolem oběda a po pravdě jsem se už krapátko nudila. S mým gamblením se to má asi tak, že jsem původně chtěla, moc chtěla, něco vyhrát, ale pokr neumím, některý jiný hry, o těch jsem v životě neslyšela a tak to skončilo, tak jak jste předpovídali, u jednorukýho bandity. Jenže ona to není žádná prdel. Já myslela, že jediný co ovládáš je ta páka, jenže ouhááá, ono tam je spoustu dalších tlačítek, jejiž význam mi zustává i nadále utajen. A když prostě něčemu nerozumím, tak mě to nebaví…všeho všudy jsem do toho naládovala ubohý tři doláče a šla jsem pryč…možná, kdybych měla stovku navíc, tak bych měla čas do toho trochu proniknout, ale takhle mě to fakt akorát vytáčelo, jak u toho všichni seděj, něco cvakaj a vypadaj, že je to vůbec nezajímá a já u toho sedím, docela by mě to i zajímalo, ale prostě to nechápu! Takže na mě asi místní casina nic nevydělají a já se musím smířit s tím, že já rozhodně nic nevydělám tady! Neblejská se to tady asi proto, že by ty prachy skákaly lidem do peněženek, co?

… zevlující na lavičce, jsem potkala sousedku z hostelu, švýcarku, která tu je na kole a je z Vegas neočekávaně nadšená, ale už se taky druhej den nudila. Tak jsme si daly kafe ve starbucksu a šly pěšky do hostelu, kde jsme ještě s hawajským sousedem drbali u bázenu až do těď. Já jsem dneska na pokoji sama a místo toho, abych měla radost z privatu, tak z toho vůbec nejsem nadšená. Předtím ten vrahoun měl alespoň na výběr koho řízne – teď to mám jistý.

… taky jsem byla nucena si srovnat datum, den a čas a koupit jízdenku do LA a zarezervovat hostel. Což byl dost velkej oříšek, protože už jen z mapy je to nechutně velký a už vidím jak tam někde kroužím, přestupuju jak magor a hledám hostel. Na radu všech zůčastněných, jsem zvolila hostel u pláže. Teda volba byla Hollywood nebo pláž. Určitě se bude v sobotu hůř dostávat z busu na pláž než do Hollywoodu, ale protože tam budu minimálně 5 nocí a nechci se v půlce stěhovat, tak radějí pojedu rovnou na pláž. No jsem zvědavá.

…zejtra mě čeká grand canyon a jsem natěšená jak spratek na vánoce (což taky pro mě jsou skoro každej den – mám to jako takovýho každodenního Ježíška). Musela jsem si nařídit budíka, tak jsem zvědavá jestli nezapomněl zvonit od tý doby co celý dny profláká v tašce!

DAY 21

… hned dopředu avizuju, že fakt, že jsem celé dopoledne proválela u bazénu a to dokonce bez toho, abych smočila palec ve vodě, nenaznučuje nic o tom, že by moje nadšení vidět něco novýho a vidět toho co nejvíc, nějak polevilo. Jenom to jasně vypovídá o tom, že už jsem se naprosto aklimatizovala na časové pásmo „volnost“ a tak ta tam je mé počáteční ranní vstávání a rychlé se vypakování na obhlídku terénu. Už jsem si přivykla na to, že to co neuvidím dneska, to uvidím zítra a když to zítra nestihnu tak tu prostě zůstanu o den dýl. Tahle fáze přesunu je vůbec ta nejlepší, když někam přijedu a ještě nemám koupený nebo zamluvený žádný jízdenky a nemusím hlídat ani dny ani datumy a fakt čekat jen na to, co mi danej den přinese a podle toho se rozhodnout o tom, co bude zítra. Dnešek byl zrovna tímhle úžasným dnem.

… na druhou stranu je pravda, že dopoledne mě do centra Vegas nic netáhlo. Centrum? No, to rozhodně není to spravný slovo. To klasický centrum (down town) je úplně na opačné straně než všechny ty zářivý aktrakce a tam už jsem měla to štěstí zavítat - to bylo to moje slavné vystoupení o pár zastávek dřív. Hostel je přesně uprostřed, takže se to dá dojít oběma směry pěšky, ale hlavně tím pustým směrem k downtownu se to nedoporučuje a když už, tak hlavně neodbočovat z hlavní. Jedna speciální linka jezdí nepřetržitě 24 hodin a jezdí právě po téhle hlavní, což je Las Vegas Bvld. Koupila jsem si celodenní jízdenku a vyrazila jsem.

… po pravdě řečeno představovala jsem si cokoliv, ale tohle ne. Počáteční, více méně, nechuť ke všemu tomu načančanýmu a blejskavýmu mě přešla asi někde mezi prvníma dvěma minutama chůze a myšlenkou „je na čase zavřít hubu a přestat zírat“. Nevěřila jsem svým očím. Vystoupila jsem přímo uprostřed Italie. Což doslova znamená, že všechno co symbolizuje itálli bylo všude okolo. Ať jsem se otočila komkoliv, tak bych mohla vsadit boty, že jsem v Italii (včetně zmrzliny, která byla fakt taková jaká má bejt). Po chvilce zírání, mi to nedalo a musela jsem dojít k jednomu baráku a prostě si sáhnout, jestli to nejsou jen kulisy…no, nebyly! Snad jen, že benátská voda zaváněla chlórem místo tlejícíma městskejma zbytkama. Než jsem chaoticky prokrožila italskou část bulváru, tak jsem byla nadšená jak malej spratek. Las Vegas je prostě Disneyland pro dospělý a je to vidět na každým kroku. Občas jsem na něco zírala a přišlo mi, že něco tak honosnýho jsem ještě neviděla. Samozřejmě mi to nedalo a jeden hotel jsem si pěkně prokroužila celej dokola (asi hodinová procházka) a přišlo mi dost neuvěřitelný,že jenom parkoviště pro zaměstnance je velikosti asi tak našeho sedmipatrového paneláku a taky je pravda, že sotva odbočím z hlavní, tak je to trochu strašidelný, takže jsem se poslušně vrátila na hlavní a objevovala a divila se až do dvou do rána. Něco jako čas ve vegas asi neexistuje. Tady se to asi rozděluje jen na světlo a tmu. Všechno je víceméně otevřeno nonstop a casina vypadají stejně ne dne jako v noci, tak proč měřit čas.

... divila jsem se tak usilovně, že jsem úplně zapomněla na plánovanej průzkum trhu s nabídkou zájezdu do canyonu. Vzpomněla jsem si na to asi až kolem desátý, ale stejně všude bylo ještě otevřeno, takže jsem alespoň zjistila, že nejlevněji to nabízej asi v hostelu za $125, ale ještě doma jsem to koukala na internetu a věděla jsem, že se to dá pořídit i kolem $80. Ještě na hostelu, jsem zapnula comp a začala hledat. Nakonec jsem do dvou agentur poslala maila, abych zijstila, jestli tam nejsou ještě nějaké skryté poplatky a tak zítra uvidím, při nejhorším vyrazím s hostelovým zájezdem.

… pádím, zase na houpavou, palandu, ale už jsem si nějak zvykla

Day 20

… jak je možný, že v praze jsem měla 20 kilo a teď mám 23 kilo a to by mi to snad mělo alespoň trochu ubejvat. Teda rozhodně jsem nic nekoupila. Na letišti mi nechtěli odbavit spacák připlej ke krosně, tak jsem to musela cele přebalit a spacák si vzít do letadla a tašku narvat ještě do krosny, abych do letadla šla jen s laptopem a spacákem…zázrak a představa toho, že zaplatím $25 (letenka stala $55) mě dohnala k nadlidskýmu výkonu a já to do tý krosny fakt narvala!

… čekání a let utekl tak rychle, že jsem ani nestihla laptop zapnout (v letadle jsem zkoukla další díl BH 90210 (takže ješte pár přeletů a mám to komplet) a hlavně když už jsme se blížili k Vegas tak jsem se nemohla odlepit od okýnka. No, koho tohle mohlo napadnout, to je mi záhadou. Uprostřed ničeho takovej kolos. To, že jsem vystoupila z letadla ve Vegas je jasný od první minuty – automaty jsou úplně všude, v příletový hale, v odbavovací hale, u záchodů i na autobusové zastávce.

… to, že jsem v pustině jsem poznala hned v autobuse, kdy mě zmatenej řidič chtěl vysadit úplně blbě s tím, že to je přesně ta adresa, kterou hledám, ale nejsem blbá a podle mapy mi bylo jasný (značení ulic je opět výborné), že jsem úplně jinde a tak jsem jela dál – no, jo musím se pochválit, jela jsem dobře, jenže stejně jsem vystoupila asi o 4 zastávky dřív, což je v přepočtu asi 45 minut chůze. Což by nebylo až tak hrozný, kdyby to město nebylo až tak neskutečně pustý. V úterý ve 4 hodiny odpoledne to tu vypadá jako v Teplicích v neděli kolem oběda. Pusto a prázdno. Všude jen obřadní síně, motely, hotely a casina. Po půl hodině chůze, kdy čísla na baráku byly furt ještě asi 400 až 600, zatímco já jsem hledala 1508, jsem už začínala bejt napůl zoufalá a z větší půlku značně nasraná. Nakonec pak záhadně čísla přeskočily na 1100 a to už vypadalo mnohem líp. Do hostelu jsem dorazila tak vyřízená a spocená, že jsem stěží došla na pokoj.

… takže hostel…nebo spíš motel! Je vybarvenej z půlky růžově a z druhé půlky světle zeleně – fotodokumentaci dodám později. Je to něco mezi letním táborem (bazén, ping-pong, gril, ohniště, atd) a scénou z nějakýho dramatickýho filmu. Trochu se mi vybavuje Thelma a Luisa a nebo vůbec všechny ty filmy, kde někdo někoho honí a chce ho zamordovat a tak se schová v motelu, ale ten ho stejně najde a stejně zamorduje jeho i půlku motelu (ty jo, asi moc koukam na telku). No je to divný, ale pokoj je docela v pohodě, voda tepla a už jsem si dokonce za pár babek vyprala prádlo. Prádlo, tak to je taky kapitola sama pro sebe. Zabaleno mám docela dobře, ale si bych to mohla mít o trochu lehčí, kdybych nebrala tolik ponožek a triček a dvoje kalhoty by taky stačily. Ještě jsem ani neměla všechny trička na sobě, ale prát jsem stejně musela, kvůli riflím, mikinám a ručníkům, takže jsem do pračky naházela všechno dohromady bílý, barevný, ručníky, prostě všechno do kupy a světe div se, nic se nestalo. Takže mám zase všechno čistý a to co jsem ještě nenašpinila, tak to zatím ani nevytahuju…takže příště toho zabalím mnohem míň.
… jen tak pro informaci tu není jedinej normální obchod s jídlem, takže jsem si musela na benzínce koupit instantní nudle a víno a to byla moje večeře. U pračky jsem se seznámila s jednou starou němkou, která potřebovala pomoc s navigací, kterou neovládala. Nakonec jsem navigaci zprovoznila a pak jsme drbaly celej večer. Měla pronajatý auto a vyráží do grand canyonu. Kdybych tu neměla už zaplacený další 3 noci, tak bych jela s ní. Cestovala s američankou, která to ale nedávala a tak se vrátila doma a ona pokračuje sama. Na to, že ji je 65 (vypadá, ale na 80) tak je docela fit a na cestě bydlí z části v motelech a z části využívá něco jako couchsurfing pro starší a rozhodně mě nabádala abych to střídala, jednou couchsurfing a pak hostel, že je to mnohem lepší. Má zcestovalej celej svět. Loni byla v Indii a předtím v Izraeli a vůbec každej rok takhle někam jezdí. Spoustu jsem se toho od ní dozvěděla a vůbec to bylo zajímavý.

… večer jsem ještě trochu zápasila s internetem, připojení tedy je dost bídný, ale na nějakej FB a MS to asi bude – doufám.

…zítra mě čeká město a zjistit jak se nejjednodušeji dostanu do Grand Canyonu.

Day 19

…tak konečně hostelový přivítání, jak jsem si to původně představovala. K mé německé, všechno vím – všechno znám aupair, spolubydlící a pohodovému švédovi, přibyl nechutnej neidentifikovatelnej smraďoch. No, noc jsem přežili a já se na poslední noc stěhuju.

… režim mám volnější než volnej. Ráno jsem si ještě prošla china town (kterej je největší na světě) a je velkej, hezkej a poměrně dost smradlavej. Pak jsem se nechala odvést na pláž a už dvě hoďky tu jen tak ležím (v mikině samozřejmě), čumím do blba a rozhodně se nehodlám zvedat. Měla bych napsat alespoň pohled domů, ale jsem tak neskutečněěěě lína.

… nakonec jsem na pláži zůstala až do západu slunce. Sedl si ke mně takovej starej (no, né až tak) trochu ošuntělej černoch, z čehož jsem ze začátku moc nadšená nebyla, ale nakonec byl moc milej. Myslím, že nejraději by mi udělal rozpis cesty. Dostala jsem tolik doporučení, že bych na to potřebovala minimálně měsíc navíc.

… a zítra hurááá do Vegas

Day 18

…ještě než jsem došla k pláži, tak mi bylo jasný, že tenhle plán neklapne. Moře ještě v nedohlednu a já už měla tak vyfoukaný háro, že moje gigantická hlava nabyla ještě dvakrát na objemu a to už jsem myslela, že to víc nejde. Naštěstí se v mém profouklém mozku zrodil nápad to jít nejdřív okouknout, než koupím draka, což byl excelentní nápad. Kdyby se mi ho náhodou podařilo rozbalit (což mi přijde nemožné), tak bych měla jistotu bezplatného letu do neznáme destinace. To by byl pěknej průser, kdyby mě to fouklo zpátky domu. I když možná to foukalo směrem na BoraBora a o tom už by se dalo přemýšlet.

…naštěstí jsem stále v SF, takže z draka nebylo nic a místo toho jsem prolezla Golden Gate park, proti kterýmu je oblíbenej Hyde park taková babiččina zahrádka. Velký, velký, nekonečně velký a nohy pro změnu bolavý, bolavý, nekonečně bolavý. Jediný co jsem prošla důkladně byla Japonská zahrada, která byla moc hezká. Okoukla jsem místní divokou faunu, která mě trochu děsila, ačkoliv racci kroužící těsně nad mou hlavou, dychtící po mém toastu, tak to mě děsí ještě mnohem víc.

… nakonec jsem prošla celej park a dorazila do hipísácký čtvrti, která už asi není tak divoká jak bejvávala, původní hipící už trochu sešli. Tak jsem si tam dala alespoň kafe a trochu dočerpala, v parku ztracené, síly a vrátila se na pláž trochu si užít západu slunce nad pacifikem. Pak jsem si popřeskakovala z busu na trolejbus a zpátky a trochu jsem si projezdila noční SF. MHD je tu super. Dá se dostat kamkoliv a kdykoliv. Koupila jsem si hned první den týdenní jízdenku a tak si tu pohodlně jezdím si a hlavně nemusím nic hlídat. Nejsou tu teda přesný jízdní řády jako u nás, ale nikde jsem nečekala nějak extra dlouho, takže pohoda. A co se orientace týká, tak takhle srozumitelně označený město jsem ještě neviděla. Názvy ulic jsou úplně všude a s mapou se tu zorientuje i ten nevětší trouba!

Day 17

… hned ráno mi instinkt říkal, že nadešel vhodnej čas jít zrevidovat místní hadrovou nabídku. Na druhou stranu, průvodce však podotýkal, že máte-li víc času, navštivte Oakland. Ten kdo to psal, tak asi víc času neměl, protože jinak by pěkně tučně napsal, Oakland vynechte!

… měla jsem poslechnout instinkt nebo mi mělo alespoň být varováním upozornění mladíka, kterej mi pomáhal kupovat lístek, ať nevystupuju ve West Oakland, protože je to dirty a dangerous area…to mi mohl říct rovnou ať se na Oakland vykašlu. I když nevím, nevím, jestli bych si nechala ujít „doubkov“, když jsem to měla jen kousek vlakem. Ale jedno je jasný, tenhle „doubkov“ nemá s Blekynou nic společnýho … předpokládam, že ta by tam sjednala pořádek.

…takže Oakland v sobotu kolem oběda – neskutečnej zážitek! Foťák jsem zandala hnedka při výlezu z vlaku a snažila jsem si sundat z čela tu nálepku turista, ale to je nadlidskej úkol, když zírám okolo sebe jako kdybych spadla z měsíce. Jak já jsem byla v tu chvíli vděčná za pašeráckej pásek, to slovy vyjádřit nejde. Dokonce začínám uvažovat i o jeho zlepšené, kreditkové verzi. Víte vůbec co je to pašeráckej pásek? No já vám to prozrazovat nebudu…ještě bych o něj přišla. I když já ho asi budu muset vrátit, co?

…abych se ale vrátila k tomu Oaklandu. Děs a hrůza. Vždycky jsem si myslela, že všichni blázni, magoři, bezdomovci a vůbec divný individua jsou v Londýně. Omyl. Zjevně se přestěhovali do Oaklandu. Strávila jsem tam přesně něco mezi 90 a 92 minutama a možná bych zůstala i dýl, kdyby tam byl alespoň Starbucks. Vzhledem k tomu, že jsem se tam necítila dvakrát bezpečně a že mi už prve můj instinkt naordinoval nákupy, tak jsem pro sichr přijala jistá bezpečnostní opatření. Zandala foťák, vypnula MP3 (což dělám jen ve vzácných případech) a vždycky když jsem zahlídla nějakou pochybně jdoucí, ležící, křičící, cukající se nebo klátící se postavu, tak jsem přešla na druhou stranu ulice. Během jednoho bloku jsem přešla vždycky asi třikrát, což znamená, že Oaklend mám doslova prochozenej křížem krážem!

… zhruba za dvě hoďky jsem byla zpátky v SF a mohla jsem vyrazit za voláním instinktu. Sedmipatrovej obchoďák sice dobrý, ale že by to ve mně vyvolalo nějaké extra nadšení a nákupní horečku, to rozhodně ne, takže do New Yorku asi první a poslední hadrová zastávka, stejně nemám v krosně místa na zbyt, teda přesněji, stejně v krosně nemám žádné místo.

… když už si tu dneska naříkám na Oakland a nenadšení z nákupů, tak ještě jeden extra super voser a to je jídlo. Docela by mě zajímalo co jedí, protože já tu normálně hladovím a dojídám se toastama s arašídovým máslem, který mi jednak leze už i ušima a druhak jen doufám, že to nějak přežiju a nebudu si muset připlácet za druhou sedačku v letadle.
Na první pohled jsem supermarketem byla nadšená, ale hned záhy jsem zjistila, že je všechno smažený, zmražený, instantní nebo s masem. Nakonec jsem se vrátila k irský stravě. Špagety, humus, jogurt a dojím se toastem nebo sušenkou a tradááá hned mám dvě kila navíc.

…večer jsem, se svou německou spolubydlící, otestovala místní pivo, no a jaké překvapení, že je stejně hnusný jako to naše. Já chci cider!

…dneska ráno, raníčko se budu léčit z toho včerejšího Oaklandu a jdu pouštět draka na pláž!

FOTKY

Končím s přikládáním fotek. Strašně to žere čas.
takže fotodokumentace je na Facebooku nebo na
http://www.myspace.com/millinamillina

Day 16

… kdo by to kdy řekl, ale moje milované cappucino ze Starbucksu mi už leze krkem a dala bych nevím co, za pořádnýho turka. Jsem zvědavá jestli mi to vydrží i v praze, pražičce. Při cenách v pražském starbucksu by to bylo víc než úsporné řešení! No ale stejně to není až tak špatné, sedím si na molu, popíjím kafe a vyhřejvám se na sluníčku, které se dneska extrémně činí a když je člověk hezky v závětří, tak je mu i horko. Jinak po pravdě jsem čekala větší horka. Hlavně večer zalejzám do spacáku dost vymrzlá a něco jako sprcha před spaním, na to už jsem dávno zapomněla, to by mě už nezachránil ani můj spacák, za kterej jsem neskutečně vděčna a rozhodnutí, že ho sebou budu tahat, bylo jedno z nejlepších, na rozdíl od průvodců, které táhám tři (miniIrsko, obříUSA a obříNew York) a do kterých sice nahlídnu, ale že bych je nějak hodně využila to teda ne.

… trochu mi přijde, že všechny cesty v SF vedou na Fishermans wharf, který se mi do cesty zatím připletl každý den a což je kvantum menších, větších, zajímavých i naprosto nechutných přístavních mol. Krabům tu lámou nožičky před tvýma očima a než chudáčka stihneš politovat, tak už ho máš na papírovým tácku. Ne, že bych si kraba nedala, ale přece jen, nechtěla jsem si uhnat nějakou střevní divočinu hned v úvodu a tak jsem dala přednost místní specialitě (a raději ve sterilně vyhlížející restauraci) clam chowder, který se prodává v bochníku chleba. Jojo dá se to.
Asi nejrušnější je Pier 39, což je takové malé dřevěné městečko se spoustou restaurací, kaváren a obchůdku, hlavně těch suvenýrových, ale stejně asi největší atrakcí jsou tu tuleni, kteří se tu vyhřívají mezi zakotvenejma loděma a vydávaj neskutečně hlučné zvuky.

… dnešní walk jsem ale začala v Lombard st., kam jsem se vyvezla cable carem - což je taková ta slavná, místní, prehistorická, něco jako lanovka, která má asi tři trasy, většinou do těch největších kopců. Né, že by to bylo extra rychlé přibližovadlo, ale je to fakt zážitek. Řidič, jestli se mu dá tak říkat, je tak trochu herec a hlásí nejen na jakou zastávku míříme, jaké ulice míjíme, ale i co je kde zajímavého a kde je nejlepší vystoupit. Asi proto, že mu to představení dává hodně zabrat, tak se nemůže jezdit se sluchátkama, teda vždycky musí být alespoň jedno ucho k dispoziciiii! Vyskočila jsem na Lombard street a zjistila jsme, že včera jsem tu už jet musela, jen jsem to asi přehlídla. Zajímavá podívaná, ale na přitažlivosti tomu přidali tři blázni na skatebordech, kteří to kroutili dolů takovou rychlostí, že jsem je občas nestihla ani zaregistrovat, naštěstí je provázel tak šílej rachot, že se to nedalo přeslechnout.

… když jsem se na molu dostatečně prohřála, tak jsem vyrazila na detailní prohlídku mostu Golden Gate. Z busu jsem vyskočila těsně před mostem, kde to bylo dost busy. Všichni tam vystoupěj z auta alespoň na fotku, ale ve finále jsem byla překvapená, kolik lidí se vydalo přes most pěšky nebo na kole. Bylo to tam jak na pěší zóně, teda když si odmyslím ten děsnej vítr a rachot z aut. Jakkoliv most vypadá z dálky impozantně, tak to bude asi tou kombinací s krajinou z jedný strany a městem z druhý. Když jsem to pak viděla z blízka, je to jen pár blbě natřených pilířů a ocelových lan, ale sotva dojdu jen kousek za most, je to už zase ta nepřehlédnutelná dominanta San Francisca. Když jsem to přešla, tak jsem dlouho přemejšlela, jestli se vypravit ještě na první kopec, ze kterého jsou pořizovány všechny ty fotky s mostem a městem v dálce. I přes bolavé nohy, mi to nakonec nedalo a na kopec jsem vylezla, tady už jsem byla jediná, kdo šlapal pěšky…vlastně nesmím zapomenout na kvanta polomrtvejch cyklistů.
Ten výhled za ale stálo!

Day 15

…wow tak to bylo něco! Takže počáteční nadšení z toho, že jsem na palandu vyskočila levou zadní, nojono, že jsem se na palandu vůbec vysoukala, bylo záhy vystřídáno totálním zděšením. Stabilita palandy se mi zdála taková všelijaká hned na první pohled, ale teprve když jsem se pozapínala do spacáku a zavřela oči, tak jsem si začala připadat jako na moři. Palanda se doupala všemi směry a já jsem jen přemejšlela, kamže jsem si to zabalila kinerdyl. Pár zhoupnutí mě však hnedka uspalo i bez podpůrnejch prostředů, takže se teď, u snídaně, láduju toastem s arašídovým máslem a nemůžu se dočkat až vyrazím ven

…no super, více méně jsem prolezla všechno za jeden den – nožičky ubohý. Teda ještě hodím oko do průvodce, ale plus–mínus jsem viděla všechno. Takže teď můžu buď jet dál nebo to prozkoumat důkladně…vzhledem k tomu, že nikam nechvátam (óóó jééé), volím variantu B. Spodní čelist mám úplně vyvěšenou z toho věčnýho zíraní s otevřenou pusou. Je tady toho spoustu k vidění a jsem si jistá, že se mi to ani za těch dalších pět dní neokouká! Každej krok za roh je krokem do neznáma, ale vždycky je jedno jistý, ať zahnu kamkoliv, ať se vyškrábu na jakejkoliv kopec (a je jich tu 43 – prej – info z místní toalety) vždycky nestačím valit bulvy, kde se tohle úžasný panorama mohlo vžít zrovna tady! Taky by mě zajímalo, proč, když už někdo musí bydlet zrovna v Americe, proč ne v San Franciscu…!

…předsevzetí znělo jasně: přeskakovat z busu na trolejbus a zpátky a jak to dopadlo? Nohy mám nejmíň o pět čísel kratší, jak jsem si je chuděrky ušoupala. Cable car mě vyvezl skoro až na Alamo sq, kde jsou ty slavný barevný domečky (painted lady) s mrakodrapy v pozadí – no, připadala jsem si trochu jako v legolendu (kde jsem sice nebyla, ale nějak takhle si to představuju). Protože jsem nevěděla kam se dát pak, tak jsem otevřela mapu a koukala co je asi nejblíž a hned ke mně přiskočila jakási holka a co že hledám a jestli mě nemá někam nasměrovat, když jsem jí říkala, že zatím nic nehledám, že se jen rozmejšlím kam se půjdu podívat, tak mi dala asi desetiminutovej výklad, co musím vidět a jak se tam dostanu – no prostě průvodce jsem mohla klidně zahodit (doufám, že se mi bude ještě hodit, když už se s ním tahám).

… nakonec jsem naskočila na pětku, která mě dovezla až na pláž – na tu od města nejvzdálenější, na tu pravou oceánskouuu! Dneska bylo ještě o poznání tepleji, takže by se flipflopy šikly. Chvíli jsem tam pozevlovala a nasměrovala si to do Lincolnova parku, u kterýho mi je fakt záhadou, proč se tomu říká park, když je to regulérní les. A že to je les jsem poznala hnedka podle toho, že jsem se tam bála a v parku já se rozhodně nebojím, ale samotinká v lese vždycky jo…takže jsem jen zhlídla luxusních panoramata a vrátila se zpět do civilizace a raději se kochala s cappucinem v ruce výhledem na moře, most a alcatraz!

…nakonec jsem ještě prolezla Fishermans wharf a noční down town a teď už polomrtvá sedím v kuchyni a cvakammmm…ale už končím a jdu spinkattt!

...při snídani zjistím co jsem dneska minula a podle nálady vyrazím!

DAY 14

… tradáááá – stále tomu nemůžu uvěřit, ale jsem tu. Já jsem fakt v Americe. Už jenom cesta od metra do hostelu mi stačila k tomu, aby mi bylo totálně jasný, že v tady se mi bude líbit.

…mimochodem let byl totálně v pohodě. Pustila jsem si pět filmů a z každého jsem viděla asi deset minut. Celej, celičkej let jsem prospala a dokonce jsem zaspala i oběd (což do teď nechápu). Jediné co jsem se zájmem dokoukala od začátku až do konce byl pilot k novej dílům Beverly Hills 902 10 – ne, že by to bylo nějak extra zajímavé, ale neví náhodou někdo, kdy to půjde u nás? To by byla teda věčná škoda přijít o pokračování takové kultovní podívané…hahaha!

… otisky prstů, fotka a rozhovor na letišti proběhl tak strašně rychle, že jsem ani nemohla uvěřit, že už stojím před letištěm a že je to už všechno za mnou. Podle dost podrobného návodu, který mi poslali z hostelu, jsem to našla bez větších zacházek a hlavně se tady stačí trochu zamyšleně podívat do mapy a už k tobě někdo přiskočí a začne tě směrovat.

… je pravda, že v Irsku byly hostely o poznání čistější, ale zas taková hrůza to tu není. V pokoji jsou jen dvě palandy, takže vzpomínka na osmičku v Corku mi přijde jako dávná historie. Kuchyně a společenská místnost je všude stejná a wifina tu taky běží jako splašená, takže v tomhle ohledu je to ve srovnání s tím slavným připojením na Bulovce luxus nad luxus…ale připojení vyřeším hned jak se vrátím! Fuj, zatím rychle pryč s myšlenkama na návrat. Hned jsem ozkoušela místní sprchu, voda tepla, prostě všechno jak má být. Rychle jsem ze sebe smyla irskou špínu a vyrazila do města chytat špínu americkou.

… hostel je zase přímo v down townu, takže všechno je blízko, resp. všechny autobusy, trolejbusy i slavné cable cars stavěj přímo za barákem. Blízko tu není nic a to jsem se přesvědčila hnedka dneska odpoledne, kdy jsem si málem prodřela podrážky, když jsem se chtěla projít pár blokůůůů – ouuuuooouuuu - nakonec jsem to vzdala a naskočila na první autobus (koupila jsem si týdenní průkazku, takže se chystám skákat z jednoho busu do druhýho a to jen proto, aby si moje unavené nožky trochu odpočinuly). Do města jsem vyrazila až někdy před pátou, trochu jsem se proplejtala uličkama a nakonec jsem došla až k oceánu a s cappučínkem (welcome in Starbucksland) v ruce jsem si počkala na první pacifickej západ slunce. A stálo to za to!

… naštěstí jsem si prozíravě přeskočila z flipflopů zpět do tenisek, protože jinak bych měla asi omrzliny. Není to zas až taková hitparáda jakou jsem čekala - je pravda, že když jsme měli už za půl hodiny přistávat a pod náma byly ještě ostrůvky sněhu, tak to jsem byla fakt k smrti vyděšená…

...jdu si vyhupsnout na palandu (bez žebříku). Naštěstí jsem totálně mrtvá, jinak by se mi to všechno motalo v hlavě asi furt dokola.

py.es.:šubydubyamerika…šubydubyamerika…ok, to už trochu přespříliš, takže hurá do spacáku.

Day 12 a 13

… abych začala hezky od zadu. Už jsem na letišti a čeká mě tu asi sedm hodin čekání. Původně jsem myslela, že si tu všechno dopíšu a udělám pořádek ve fotkách, ale jsem tak zatraceně lína, že budu ráda, když si vzpomenu, co že jsem ty poslední dva dny dělala.

… únava totálně otupila můj strach z toho, že neprojdu imigračním a jediné na co se teď těším, je vidina spánku v letadle. Ale zpátky k posledním dvou dnům v Irsku.

… neskutečná okružní túra na Bull island a na Howthu mě totálně odrovnala. Nevím, ale už je to skoro pravidlem, že ač jsou plány jakkoliv odpočinkové, tak se přes den tak totálně odrovnám, že jen ztěží pletu nohama. No po pondělí tomu nebylo jinak. Ke klukům na barák jsem dolezla jen silou vůle a vědomí toho, že se celou noc bude pařit mě děsilo k smrti. Naštěstí hodinka strávená na gauči a dvě kafe mě trochu vzpružily, takže popíjení a zevlování do půl šestý uteklo jako voda. Vstávání a výprava na průvod byla trochu komplikovanější, ale nakonec jsem všichni úspěšně vstali a zhlídli alegorické vozy ala první máj před lety…nic jiného než vzpomínky na první máj to ve mně nevyvolalo, akorát tady si to všichni neskutečně užívali. Zakončila jsem to jedním cidrem s Declanem a pak ještě návštěvou domácí párty s Janou…no, nakonec jsem to úspěšně pobalila a jsem tu…tradááá.

… jejda úplně jsem asi vynechala výlet na Howth, kterej nakonec předčil všechno co jsem v Irsku viděla. Bylo to super a co se týká celého cestování v Irsku…top 5 – Howth, Howth, Howth, Galway, pak Dublin a pak až někde turisticky okoukané Cliff of Mohers a Cobh, Cork a Kinsale.

… tak Irsko je u konce a někde mezi únavou a ještě větší únavou se těšim jako malý dítě na to, co mě čeká ve státech…

Takže příští zastávka San Francisco…určitě alespoň letiště!

Day 11

… plán se kompletně změnil, i když to do poslední chvíle vypadalo, že všechno klapne tak, jak bylo domluveno. Už jsem s krosnou naloženou na zádech mířila k Janě … když … no, nakonec jsem tu zůstala a domluvila se s klukama, že tu zůstanu i tu poslední noc, abych se nemusela na jednu noc stěhovat. Takže jsem do sebe nasoukala třetího ferneta s tonikem a protože už se zdálo, že už ani sirky neudržej moje oči otevřený, tak jsem se odebrala ke spánku a zanechala jsem chlapce s jejich konverzací, která stejně nebyla pro mé uši a už tak jsem toho slyšela víc než bych měla a stejně velkou část z toho by bylo lepší asi nevědět, ale asi není žádným objevem, že to jsou prostě stejný drbny jako ženský.

… no, nakonec jsem si stejně ještě zapnula comp a chystám se opět rychle a stručně sesmolit pár vět, co se dneska seběhlo. Vlastně toho nebylo až tak moc. Na třetí jsem byla domluvena s Declanem v Czech innu (není nic důmyslnějšího, než jít v Irsku do český hospody, ale Declan má rád český pivo a cider tam mají taky – takže všem ke spokojenosti), předtím jsem se trochu potoulala městem, kde to neskutečně vřelo a všude byly davy zeleně oblečenejch jedinců (moje zelená mikina se tématicky víc než hodila), kteří to šněrovali všemi směry. Parky praskaly ve švech a přestože jsem ještě stále neodložila rukavice, tak většina zelené populace se válela po trávě, jako by byla půlka července. Mně byla zima i na lavičce, takže jsem raději korzovala a asi mě loni Marta protáhla Dublinem důkladně, protože jsem byla víc než zorientovaná a nějakém bloudění nemohla být ani řeč a to i přesto, že jsem se pohybovala bez mapy.

...nakonec do Czech innu dorazila i Jana, a světe div se, koho to cestou nepotkala, Soniu, takže jí přivedla sebou a to je jasnej důkaz toho, že Irsko je neskutečně malý. Takže abychom těmhle náhodám učinily přítrž, tak jsem se hnedka domluvily, že zítra dohromady vyrazíme na Bull island a pak na Howth. U Jany přespává ještě Manuela (italka) takže budeme poměrně početná výprava. Nakonec jsem to trochu rozbořila tím, že jsem zůstala u kluků, ale jinak plán platí, takže zítra na hromadnej výlet!

p.s. Svět je malej a o náhody v něm není nouze!

Day 10

… tak jsem zpátky na Cabře. Hmm, rychle jsem přivykla místnímu slangu. S nadšením jsem přivítala možnost využit technických vymožeností místní domácnosti a během pár hodin jsem si vyprala, usušila a hned i zpátky zabalila těch svejch pár svršků. Přestože celej den krásně svítilo tak jsem si hezky užila pohodlí gauče a alespoň vytřídila fotky a přepsala těch pár poznámek které si vždycky někam načmárám.
… takže dneska odpočinkovej den. Zítra mě čeká přesun k Janě a předtím sraz s Declanem, takže si konečně dám v pubu cider.

Day 9

… mobil mi ve spacáku začal zběsile poskakovat už v osum, což je s mým nynějším režimem poměrně časná hodina. Kanadský holky ještě vyspávaly, takže jsem se co nejtišeji vypakovala na snídani a pak hned vyrazila najít, podle německých instrukcí, kancelář které pořádá okružní tour. Nakonec jsem se rozhodla, že se nechám nasměrovat od slečny na recepci, abych zbytečně nebloudila po okolí, což bylo šťastné rozhodnutí, protože ta mi jízdenku hnedka vystavila a neměla bych se zapomenout pochlubit, že mi vystavila studentskou jízdenku a to bez jakéhokoliv dotazování.Bylo to vyřízený během chvíle, takže jsem si stihla dát ještě jedno kafe a za chvíli jsem už seděla v autobuse a řítila se směrem na cllify. Řidič a průvodce v jedné osobě byl neskutečně vtipnej a jeho komentář byl nad všechny průvodce. Udělali jsem sedmi hodinovej okruh s tolika zastávkama, že ke konci se už řidič pro jistotu ptal, jestli vůbec někdo chce vystoupit, projít se a vyfotit se, ani se nedivil, že se žádnej vytrvalec nenašel a všichni jsme byli rádi, že můžeme bejt zalezlí v autobuse a deštivou krajinu pozorovat jen z tepla autobusu.
Cllify byly úžasný. Než to popisovat, raději připojím pár fotek.


…večer byl v hostelu pěknej blázinec- no jo, pátek večer! Kanadský holky popíjely už od odpoledních hodin, takže když v jedenáct vyrážely do rušnejch ulic, tak už se jim trochu motaly podpatky.
Už jsem se psala, že mě hostely (teda ty dva, ve kterých jsem zatím přebývala) mile překvapily. Konečně jsem udělala pár fotek, alespoň u nás na pokoji, tak je pro ilustraci přikládám, ale asi to nejdůležitější, co se z fotek bohužel nepozná, že v jak v Corku, tak tady v Galwayi, tu přebývají docela příjemní lidi a zatím se tu cítím docela bezpečně a vůbec mi to teď příjde jako docela příjemnej, nízkorozpočtovej způsob cestování. Co se týká osazenstva, dost mě překvapilo, kolik mladých američanů, vlastně spíš američanek, přijíždí do Irska za prací. Což je případ i mejch kanadskejch spolubydlících, které tu taky hledají práci. Zatím uspěla jen jedna z nich a jak jsem zjistila už v Corku, tak to není žádná prdel, tu v současné době sehnat práci a to i s ohledem na to, že nemají žádnou jazykovou barieru a dokonce nejsou ani nějak vybíravé a braly by i jakoukoliv práci v baru nebo restauraci. No, ať je to jak je to, teď jsem ráda, že jsem na poslední chvíli zvážila a pozměnila celé své cestovní plány a probíhá to tak, jak to probíha…

... jdu si zalézt do spacáčku a pustím si nějakej film! Ať žije cestování s compem! Zítra mě čeká závěrečnej přesun do Dublinu a to v pořadí - zítra Cabra house, Jana’s house, St.Patrick parade a v úterý v noci na letiště - tradááá do neznáma a hlavně za teplem…

p.s. v Irsku můžeš vidět na jedný louce i čtyři druhy zelený vedle sebe! A je to jejich jediný štěstí, protože jak je dobře známo, zelená uklidňuje – jinak by se z toho deště musel jít jeden picnout

Day 8

…teprve teď mi to celý začíná docházet. Já fakt může dělat cokoliv chci. Kdybych se dneska rozhodla, že se zaletím podívat někam, třeba někam kde neprší, tak můžu a jediný co musím udělat, je rozhodnout se kam, pobalit krosnu a vyrazit. Je to divnej, neznámej pocit volnosti a zatím nevím, co si s ním počít a jen doufám, že pokud mi jen jeho uvědomění trvalo tejden, tak se s ním stihnu za tu zbývající dobu trochu víc sžít a užít si všechno to příjemné co nabízí.

…dneska byl první den, kdy mi celá krása téhle volnosti nějak došla. Už od rána to do sebe tak nějak zaklaplo a byla to prostě pohoda. Včerejší plán dát to dneska bez plánu, byl neskutečně šťastným rozhodnutím. Takže ráno jsem si vstala až když holky už pomalu byly pryč, takže jsme se alespoň nemusely přetahovat o koupelnu a ještě jsem stihla i snídani a překontrolovat si mail, FB, MS a jiné virtuální vymoženosti! Na recepci jsem si utrhla mapu města, podle který jsem chtěla vyrazit na obhlídku.

…neuvěřitelné se stalo skutkem a venku nejenže nepršelo, ale ono, ještě teď tomu nemůžu věřit, ono opravdu svítilo! Po důkladném prozkoumání oblohy, jsem usoudila, že nastal ten správnej čas vytáhnout sluňáky … tradááá! Mapu jsem ve finále ani nepotřebovala, bylo hned jasný, jakým směrem se vydám! Původně jsem se chtěla jen projdu po pláži a pak trochu prozkoumám město. No, nakonec jsem celý den strávila na pláži a i přes dvojitou kapuci a rukavice, to byl nepopsatelnej relax! Neskutečně jsem si užila jak to svoje bezcílné zevlování, tak pozorování jak zevlujou všichni ostatní a jak si tu trochu sluníčka všichni dokážou užít! Pravda, trochu mě překvapilo, že paprsky vytáhly nejen k moři, ale i do moře první otužilé plavce a překvapení bylo ještě o to větší, že po koupeli, vsadím se že osvěžující, se chlapci převlíkli do obleků, utáhli si kravaty a pravděpodobně zamířili zpět do officu. Pro mě to bylo příjemné představení k obědu na pláži.

… do města jsem se nakonec dostala když už se stmívalo, nohy jsem táhla tak metr za sebou, takže jsem neměla sílu ani chuť to v centru nějak důkladně procházet. Naštěstí hostel je na pěší zóně, a tak veškeré významnější dominanty města jsou přímo na dosah ruky a míjím je furt dokola. Z posledních sil jsem si dokoupila nějaké zásoby na večeři a zalezla si do kuchyně, kde jsem nakonec drbala se Soniou (francouzka, se kterou více méně kopírujeme stejnou trasu) až do hodně pozdních hodin. Na chvíli se k nám připojily dvě mladé němky, které s německou přesností udělaly průzkum trhu a zjistily, jak se nejlevněji dostat na Cliffs of Mohers, čímž mi ušetřily spoustu času. Podle jejich instrukcí jsem se rozhodla, že zítra si trochu přivstanu a pojedu s nima na tour.

p.s. nic nedělat je super – když máš co dělat!

Day 7

...je to neuvěřitelný, ale stěží jsem to pobalila a pozapínala…i když pravda, krosna má ještě skrýté, nouzové rezervy, ale nevím, jestli bych to ještě odtáhla. I přes můj ubohej odhad na váhu se mi zdá, že moje spotřeba šamponu, kondicionéru, pasty a mejdla asi nebyla až tak značná (přestože jsem se myla každej den), protože na váze se to nijak neprojevilo…ach jo, proč nemám něco, co by cestou ubejvalo. Už jsem ale přemýšlela, že bych mohla nějaké části oděvu, místo praní vyhodit, jenže to bych nesměla mít samé historické kousky, ke kterým mám citové vazby…přece nemůžu vyhodit své „life is surfing“ trička, které se mnou putujou už nějakej ten pátek!

... navzdory všem varováním jezdí zatím všechny busy přesně podle jízdního řádu, takže přesun naštěstí proběhnul hladce! Až na jednu blbě zahnutou ulici jsem hostel našla bez větších problému. Je na začátku pěší zóny a víceméně přímo u moře. Tentokrát obývám třípalandovej pokoj se čtyřma američankama (pokud můžu soudit podle přízvuku) ve věku mírně přes dvacet, ale nic bližšího jsem zatím nevyzkoumala, ale i těch deset minut, které jsem s nima zatím strávila mi napovídá, že to bude jak ze seriálu. No uvidíme!

... v kuchyni jsem potkala starou známou francouzku (jejíž jméno furt ještě nevím, ale ptát se po třetí už fakt nebudu), se kterou zjevně kopírujeme cestu a která má ameriku už za sebou a tak jsem z ní mámila nějaké infa.

…Galway vypadá na první pohled zajímavě, pokud teda můžu soudit z toho, co jsem viděla přes deštěm zadělané brejle!

p.s.dneska jsem se asi nic nedozvěděla, ale co bych se ráda dozvěděla, je jestli neexistuje nějakej místní vynález na otírání brejlí. Přestože neprší ani dostatečně silně na to, abych se obtěžovala vytahovat deštník, brejle mám vždycky zadělaní neskutečně rychle. Takže helppp
… zítřek mám bez plánu, až se vyspím tak si na recepci vezmu mapu a pro něco se rozhodnu…tak kdoví, kde skončím!

Day 6

… že bych to nakonec i srovnala? Včera jsem se konečně prohrabala těma heslovitejma poznámkama, které si čas od času někde načmárnu a skladuju je v kapse u počítače, kde v nich začínám mít krapátko guláš. Ale jak to tak vypadá, tak tohle předatluju a můžu to klidně všechno vyhodit – bude to komplet!

…zítra mě čeká přesun do Galwaye a že bych se dvakrát těšila na balení krosny a její vláčení, zrovna ve chvíli, kdy mě už konečně přestávalo pobolívat svalstvo z posledního přesunu, tak to zrovna ne! No, na to jsem nemusela nikam jezdit, že nejsem zrovna velkej cestovatel, to jsem veděla dávno. Momentálně řeším otázku, proč zrovna já mám ze všech největší a určitě i nejtěžší baťoh. No, ale k dnešku.

…ráno to opět jistila až desátá. Vlak do Cobh jezdí každou hodinu, takže jsem to zrovna nehrotila! Bylo to co by kamenem dohodil, takže jsem vystupovala ještě dřív než jsem se stihla vysoukat ze všech svých tepelně protidešťovejch vrstev! Tak tohle městečko, to bylo něco jinýho než co jsem viděla včera, tady mi to bylo sympatické hnedka jak jsem vystoupila z vlaku! Jednak vůně moře a druhak hezký městečko s příjemnou atmosférou a hezkou dominantou v podobě gotický katedrály a tradááá určitě nezanedbatelný faktor, deštník zůstal celej den v tašce ba dokonce jsem byla i párkrát v pokušeni vytáhnout sluňáky, ale pak jsem to zavrhla, jako zbytečnou námahu, ale už jen ta myšlenka mě bavila.

… Cobh je město, odkud vyplouvaly lodě plné emigrantů do Ameriky a všechno tomu nasvědčuje. O památníky připomínající nějakou potopenou loď zakopávám na každým rohu, takže asi u třetího mě to přestává bavit číst a u pátýho i prohlížet, takže další pak už úspěšně ignoruju. Expozici věnovanou Titaniku si nechávám na závěr a mezi tím prokroužím město, prohlídnu si katedrálu, biblickou zahradu, ale tradičně nejvíc času trávím u vody. To, že neprší považuju za malej zázrak a krátké posezeni na lavičce přímo za luxus!

… na hostel jsme dorazila poslední porci špaget a vyrazila na drb s francouzema, konečně jsem si dala cider. Chlapci po pivu zapadli na palandy a já konečně srovnávám psací deficit … hurá, je srovnáno.

… next stop Galway!

DAY 5

… pondělí, pondělí, pondělí. Mám nádherný pondělní režim. Z postele (resp. z palandy) jsem se vyhrabala až po desátý a abych se držela svých řečí a předsevzetí o nízkorozpočtové cestě, tak jsem k snídani dojedla všechny zbytky a přitom si ještě stihla překontrolovat maily a pak už jsem vyrazila na autobus do Kinsale. Buď mi deset hodin spánku nestačilo nebo jsem se přejedla tou vydatnou, zbytkovitou snídaní, ale autobus ještě nevyjel z města a už jsem byla tuhá, takže moje těšení se na pozorování pasoucího se dobytka, vyšlo na prázdno!

… Kinsale, prej hezké, malebné městečko s klikatýma uličkama…jo, jo, klikaté uličky by byly (většinou v rekonstrukci) a baráky tradičně hezky vybarvené do odstínů možných i nemožných, ale co přebilo všechny barvité dojmy byl všude přítomný bahnitej smrad, žádná rybina nebo vůně moře, prostě bahno ať čichneš kam čichneš. Možná proto, že jsem byla tradičně natěšená na otevřený moře, tak tohle mě docela zklamalo, i když nakonec jsem se tam zdržela přece jen déle, než jsem zezačátku myslela. Celé jsem to prošmejdila, jediné co jsem vynechala byla asi hodinová vycházka k pěticípé pevnosti, kterou jsem zkontrolovala jen z dálky! Nakonec jsem si dala kapučko v baru s polskou obsluhou, sepsala pár řádků a vyrazila na bus, který mě za necelou hoďku vyhodil zase na autobusáku, teda za humny, takže jsem se vydala přímo do hostelu na horkou sprchu a špagety.

…jejda, jejda – nechápu jak se to mohlo stát, ale nějak jsem opomněla okomentovat moje putování po hostelech, teda zatím respektive po hostelu. Kromě fotky před barákem s Janou, jsem zatím ani neudělala žádnou fotku, ale určitě to napravím. Za těch pár nocí, které jsem tu přespala, můžu napsat jen to, že to vůbec není tak špatný, jak jsem si kdysi myslívala. Na recepci milá slovenka, se kterou jsem tam prodrbala nedělní večer a chvílemi mi přišlo, že sedím v Glenlynu a čekám až Jana skončí, abychom mohly šmejdit po Finchley (krásný deja vu, který mi jen připomělo, jak tuhle rodinku postrádam).

…trochu jsem měla za to, že v hostelech přebývají hlavně mladí nebo bláznivý cestovatelé (hm…do skupiny „mladí“ se asi už počítat nemůžu, tak nevím…), ale nakonec to není až tak úplně pravda. Bydlím na pokoji, kam se vejdou přesně čtyři palandy s pěšinkou širokou asi metr. Snad jen první, divokou víkendovou noc, byl pokoj plně obsazen, jinak se naše sestava ustálila na jednoho francouze, který v Corku pracuje na nějakém sociálním projektu, na další dva francouze, kteří moc nevládnou anglicky, ale hledají si v Corku práci a jedný francozky, která se přesouvala do Anglie a cestou se zastavila na obhlídku. Takže to je naše povedená sestavička…takže ať je to jak je to, lidí co cestujou je míň než půlka a ostatní jsou lidi co pracují a ještě si nenašli bydlení nebo chtějí bydlet co nejlevnějš než si najdou práci. Abych potrhla to, že jsem v tour po hostelech amatér, nemůžu vynechat to, jak mě překvapilo, že tu je čistá a dobře vybavená kuchyň, takže se tu připravují dost zajímavé kulinářské kousky…já se ovšem pro dnešek spokojím se špagetama s pestem…

…příští zastávka Cobh

DAY 3 and 4

… je až s podivem, že vstávání, přesun na nádraží, sraz s Janou a odjezd do Corku proběhl hladce. Že by se začalo vyjasňovat? Zatím teda jen čistě obrazně…co se počasí týká, to mi dva dny stačily na to, abych pochopila, že tady se nevyjasní a pokud ano, tak se zatáhne dřív než dozní radostnej pokřik.
… hostel Sheyla’s of Cork jsme našly levou zadní, jsme holky šikovný (mám zatlouct, že Jana už tu byla?). Takže tohle je můj první hostel a na první pohled se to nezdá až tak blbý. I žena (haha) ve středních letech (hahaha) se zjevně může přizpůsobovat takovejmhle novotám, ale to pouze v rámci stažení nákladů na nejmenší možnou míru. Nevyděsil mě ani pokoj se čtyřma palandama, skoro bez oken…ano, byla jsem připravená na všechno. Poměrně rychle jsme se vykopaly na obhlídku města. Jana měla plán už sestavenej, takže jsem se trochu svezla a nemusela jsem ani otevřít průvodce, což byla moje jediná záchrana, protože ještě nejsem vytrénovaná na extrémní podmínky, konkrétně na listovat prokřehlejma prstama v průvodci. Pravda, muzeum výroby másla jsem zaměnila za osvěžující procházku v irském deštíku s prohlídkou přilehlejch památek, ale ani tak mi to ty přeháňky nemohly pokazit.

...mám za sebou první noc v hostelu…tradáááá! Vzhledem k tomu, že jsem byla totálně vyřízená, tak jsem spala jak zabitá a ráno na nás u snídaně čekalo milé překvapení…sluníčko…já nevím, proč toho všichni tolik nadělaj…vždyť tu není vůbec tak ošklivě…teda alespoň u snídaně, ve vyhřáté jídelně, mi to tak přišlo…sotva jsme ale opustily zdi hostelu, vrátilo se vše do normálu…déšť, vítr, zima, déšť, déšť, sníhhhhh a už jsem řekla zimaaaaa…v takovýmhle počasí je dobré mít při ruce deštník, ale já jsem dneska dala svému deštníku volno a tak jsem mokla a zmrzala a mokla a hlavně zmrzala…
…návštěva místního vězení nebyla zrovna zahřívací záležitostí, ale byla to zajímavá podívaná, která se od exkurze na Borech lišila hlavně vlídností bachařů a komentářem linoucím se z walkmana značky Sony (sladké to vzpomínky na walkmana a vlastně i na Bory), i když ten by taky mohl být do budoucna zaveden!

...pak jsme stihly ještě rychle prošmejdit hlavní nákupní třídu (ano, i Cork má svou Oxford street) a Jana už pádila na autobus zpět do Dublinu a já se vydala do hostelu, užít si teplou sprchu a suchou obuv. Takže má za sebou první cestovní víkend, osiřela jsem a jdu si připravit nějakej plán na příští dva dny v Corku!

p.s.
co jsem se dozvěděla tento víkend (dva dny, dvě poučky):
jednak: je to klišé, ale bez deštníku ani ránu!
druhak: když už se zima nedá vydržet, nasaďte si kapucu. Ale pozor, nejdřív se ujistěte, že nemáte zavěšenej foťák kolem krku…ano, můj bakelitovej foťáček má za sebou další nehodu…nebýt Jany, tak jsem ho asi vzteky rozdupala, ale ovládla jsem se, a nakonec to provizorně zachránila apartní, zelená izolepa.

fotky:

http://viewmorepics.myspace.com/index.cfm?fuseaction=user.editAlbumPhotos&albumID=1059558&MyToken=fc7713c6-8ae2-4e43-9b13-3d29a4a3b928

DAY 2

...kombinace ponocování a paralenu způsobila, že jsem se probudila až kolem oběda. Okamžitě se přeskočila k počítači (děkuji chlapci), kde jsem se dozvěděla, že moje zavazadlo se stopuje…není nad to, vědět přesně, co se děje…takže jsem napsala další (třetí) stížnost…nevím, ale jak jsem tak byla rozčílená, tak mi ta angličtina nedělala až takovej problém. ....

...ujednotila jsem si s Janou plán na víkend a vyrazila do Penny (Primark) dokoupit nejnutnější oblečení pro následující čtyři dny. Než jsem vyrazila, tak jsem přidala ještě čtvrtou urgenci, že se divím, že uplynula další hodina a stále žádné informace. Než jsem došla do města, tak jsem to nevydržela, dobila si kredit a zavolala tam…a tradáááá…krosnička moje milována, plná čistejch ponožek je zapomenutá v Praze, pražičce a dorazí nočním letem, ale protože by mi jí dovezli až v sobotu dopoledne, tak si pro ní udělám noční výlet na letiště – bylo to dojemné setkání, co Vám budu vyprávět....

......mezi tím jsem si ještě udělala okružní jízdu po Dublinu, když už jsem měla celodenní jízdenku a zajela se podívat na Howth…pohled na moře a vědomí toho, že krosna je na cestě, mě udělal neskonale šťastnou a to i přesto, že jsem měla rifle umáčené skoro až ke kolenům, na což bych si asi měla začít pomalu zvykatp.s. ...na cestě se lidé učí a poznávají nové, zajímavé věci…tak třeba já jsem dnes zjistila, že ponožky se dají nosit i víc než jeden den…přestože to nehodlám nadále praktikovat, je dobré to vědět.

DAY 1

...to, že jsem doma všechno vypnula, zhasnula, odpojila a včas a celá dorazila na letiště, je asi to jediný, co jsem v první den své výpravy mohla ovlivnit…na to, že mi z nosu kapalo neuvěřitelnou frekvencí, jsem to zvládla poměrně bez větších zádrhelů…i když už jen to, že jsem neměla sílu na žádnou fotodokumentaci z letiště hovoří samo za sebe. ....

..celej let jsem prospala a probudilo mě až přistávání, kdy se rýma rozhodla schovat do ucha takovým fikaným způsobem, že jsem jí odtamtud nemohla dostat zhruba dva dny…takže když jsem stála u pasu se zavazadly, tak jsem měla víc práce s otvíráním, zavíráním a krouceným pusy a praktikováním všech ověřených fíglů na odlehnutí, že jsem mi ani nepřišlo divný, že tam už stojím sama…tradaaaa…nemám krosnu…kde se asi tak, během přímého letu, mohla zatoulat?

...zdálo se, že se to solidně podělalo, ale naštěstí na Martu je spolehnutí (díky, díky, díky) a zařídila mi takovou péči, na kterou by si nemohla stěžovat ani ta největší fiflena. Nejen že mě Kamil vyzvedl ve městě, dopravil domu, uklidnil, tak ještě ke všemu poslouchal náhodné, ale poměrně frekventované sprosté výkřiky. Samozřejmě, že nesmím zapomenout ani na ostatní chlapce z nejprofláknutějšího baráku v Dublinu…takže chlapci díky za mikinu, tepláky, ručník, pastu, kafe a spoustu zajímavé konverzace!....