… už nečekám ani o minutu dýl

… hlásím, že u mě je vše napsané a připravené, ale čekala jsem na ten druhý hlas, který, jak už dnes zřejmé, se konat nebude, tak proč s tím otálet.
… po pravdě řečeno, vůbec by nedošlo k takovýmhle časovým prodlevám, kdybych nepodlehla dobře míněným radám, že bych měla nechat laptop doma. Ok, Ok asi to bylo dobrý řešení, i takhle jsem toho na zádech tahala ažaž a vůbec představa toho, jak ho chudáčka nechávám samotného ve stanu – hm, to by mi nedělala dobře. A to už vůbec nemluvím o tom, že jsem ani na okamžik nezauvažovala o tom, že by nám snad mohlo pršet, to by mě totiž hned v zápětí muselo napadnout, že náš stan není zrovna vodotěsnej. No jo, tak zůstal doma a mě pak čekalo nekonečné probírání se chaotickejma zápiskama….
… vzhledem k tomu, že teď už je podzim v plném proudu, tak bude vzpomínka na teplý jih trochu bolestivá, ale co jdu na to.

… už jsem zase zpět!

… no jo, no jo, trochu mi to všechno trvá. Ale dobrá zpráva je, že jsem živá a připravená prohrabat se heslovitě sesmolenejma zápiskama a dát z toho dohromady něco, co bude alespoň vzdáleně připomínat souvislý text.

… nebojím se to přiznat. Dostala jsem geniální nápad. Moje zápisky z Itálie jsou víc než heslovité a často postrádají jakákoliv geografická fakta, ale vsadila bych boty (ovšem ne ty nové Conversky) na to, že Christiny diář je plnej přesných údajů o místě i čase - takže tradáááá! Má to jen jeden malej, nepatrnej zádrhel…někdo ještě furt pracuje a dokonce pracuje víc než usilovně a tak už jen nadhození tohoto tématu ve mně vyvolávalo nemalé pochybnosti o tom, jak to dopadne. A víte, co? Odpor byl víceméně nulovej, ba dokonce se ani nebojím napsat, že jsem v hlase zaslechla i stopy nadšení.

… ke kompletaci cestovní dokumentace nakonec dojde a pak už začne nová část, tzv. blog pocestovní (v lepším případě mezicestovní) aneb co bylo potom - kde velká část už je napsaná, jen jsem chtěla zachovat časovou posloupnost a tak to zatím čeká v adresáři „doplnit“.

… takže teď bude následovat:
... dvojhlas z cesty po Toskánsku
... stručně a vesměs převážně obrazem z první kempovací dovolené s neteří
... něco o radosti z toho, že jsem doma
... něco o tom, co jsem si přivezla z cest
... něco o tom, že i nic nedělání může být inspirující
a
... něco z nadcházející každodennosti.

… takže už jsem zase zpět!

… na skok doma!

… jaj, nějak nemůžu pochopit, co mě to osvítilo, ale rozhodnutí přerušit tuhle „nahoru – dolů šňůru“ se právě zařadilo mezi jedno z mých nejfenomenálnějších rozhodnutí a těch pár dní, kdy jsem si dopřávala vřelosti blízkých, čistoty vlastní koupelny a pohodlí velké, voňavé (rozumějte mojí) postele mi vlilo čerstvé, cestovatelské nadšení do žil a jsem připravena opět vyrazit, klidně až na konec Světa…počkat, počkat…neprší tam, že jo? No jo, no jo…malá oprava … a jsem připravena opět vyrazit…tentokrát na jih Evropy a tam by teď pršet rozhodně nemělo.

… celé to teď bude trochu jinak. Největší změnou je, … a kdo si teď myslí, že bude následovat avizované fňukání nad tím, že musím nechat doma laptop, je teda na velkém omylu – opuštění laptopu je až na druhé pozici,… takže největší změnou je, že tentokrát nejedu sama. Obě dvě plánované italské cesty mám s doprovodem a těším se na to a to jako moc, moc, moc.

… takže zítra nabírám směr Milán, kde pobudu tři dny a pak hurá do Florencie, kde se podle plánu srazím s Christinou a zbytek cesty už pojedeme společně. Zbytek cesty znamená takový menší okruh po Toskánsku se závěrečným nakouknutím do Ligurie. Já cestu začnu i skončím v Miláně (takže ještě Lombardie) a Christina z ekologických důvodů (to by si asi zasloužilo jeden extra vysvětlující blog…hm, nad tím se zamyslím…povýšit jeden blog z kategorie „zevl“ blog na poučnej blog…hm, to zní hezky…popřemýšlím) začíná v Florencii a končí, teď doufám nekecám, v Padově.

... pak si užiju pár dní domova a vracím se zpět do, pro mě, země zaslíbené a tentokrát s neteří, což znamená, že na rozdíl od cestováním s Christinou to sice bude trochu víc válecí cesta (jeden maximálně dva přesuny), ale pro mě určitě dost adrenalinová záležitost a to hlavně pro to, že poprvé a to jako úplně poprvé, budu na cestě zodpovědná za někoho jinýho, než je moje maličkost.

… nějak mi úplně vypadla další, poměrně výrazná změna. Tentokrát to nebudou žádné hostely, ale komfort vlastního příbytku, který nám v obou případech poskytne krásnej, zelenomodrej, jednovrstvej (jinak řečeno promokavej) stan. Když je řeč o tom stanu, tak musím přiznat barvu a konečně otevřeně říct, že se na to kempování těším víc, než bych byla ochotná přiznat.

… takže tradáááá…jdu balit. Po kolikáté už letos?

… o dva roky později

… sýr, bageta, víno a pro mě stále dechberoucí výhled na jezero a hory! Chtěla jsem otevřít laptop a napsat pár řádků, ale koncentrace byla nulová, takže jsem tam jen hodinu seděla, vychutnávala si všechno co mi tenhle okamžik nabízel.

… veškeré dešťové patálie jsou totálně zapomenuty. Měla jsem úžasných pár dnů s pravou domácí pohodou. Ať si vzpomenu na cokoliv z doby, kdy jsem bydlela v Londýně, tak hned záhy přichází totální šok, že je to všechno už tak strašně dávno, ale momenty jako jsou tyhle mi vždycky jen připomenou, že se vlastně vůbec nic nezměnilo a to i přesto, že se už všichni dohromady vídáme opravdu je sporadicky. Zrovna Alice jsem viděla naposled před víc než dvěma lety, kdy zatím naposledy přijela do Prahy a to sebou poprvé přivezla JS. Kdybych neviděla Matheiua, tak bych řekla že to bylo minulej měsíc. Co víc můžu napsat, abych se vyhnula jakkoliv sentimentálním prohlášením typu, že některá přátelství přetvávají i po letech a to nehledě na to, kolik kilometrů ho rozděluje.

... už sedím ve vlaku do Milána, kde mě čeká pizza, víno a vždycky spoustu fun s Claudiem, další kamarád z mé Londýnské zastávky. Bude to sice velmi krátká zastávka, ale zato si to vynahradíme příští týden, kdy se do Milána vracím na tři dny.

… teď už jen, krásně zrelaxovaná a po delší době v naprosto vyšperkovaný náladě, dopíšu pár posledních slov a budu si užívat horskou krajinu ubíhající ze oknem a těšit se na příjemný večer a zítřejší let do Prahy, domu.

… Ženeva

… veškeré chmury, splín a celkově zfáklá nálada, kterou jsem si ze severu vezla, byla ta tam v okamžiku, kdy jsme dosedli na miniaturní ženevské letiště a to i přesto, že bylo extrémně hnusně. Krosnu jsem si nechala letišti a vyrazila na miniaturní obhlídku Ženevy. Už ji mám procouranou křížem krážem a tak jsem jen tak vláčela z jedné kavárny do druhý a těšila se na Alice, JS a malýho Mathieu.

… nechtěla jsem Alice tahat při pátku dřív z práce a tak jsme nahlásila přílet na sedmou, což mi dalo možnost se trochu porozhlídnout a doplnit pár řádků do blogu, který neuvěřitelně flákám a už si vůbec nevybavuju, jak jsem to dělala ve Státech, že jsem psala fakt každej den.

… nalejvám do sebe další kafe a celá natěšená vyrážím do příletové haly.

… Stockholm bez komentáře

… dopiš co se dá!

… déšť mi prostě nedělá dobře. Za tří promoklé a promrzlé dny jsem tu nenapsala ani řádku. Veškerou energii jsem věnovala snaze prohlídnout si, a alespoň trochu si užít, Stockholm a to i přesto, že většinu času jsem měla džíny urousaný až ke kolenům, v botách mi čvachtalo a brejle jsem otírala tak často, že jsem si snad ušoupala minimálně jednu dioptrii. Ať je to jak je to, teď už sedím na letišti a s nudlí u nosu se snažím dopsat co se dá.

… po prvním promočeném dni jsem strávila dlouhej večer u compu a snažila se vymyslet nějakou nízkorozpočtovou variantu jak se někde ohřát a tím pádem si to cestování trochu víc užít. Jistá byla jen Geneva a následný přesun do Lausanne. Vzhledem k tomu, že všechen sightseeing po přilehlém okolí už mám za sebou, a těším se hlavně na to, že po dvou letech zase uvidím Alice, tak mi bylo totálně fuk, že předpověď hlásí déšť na celý další týden. Variantu, že z Lausanne budu pokračovat do Basileje, Luzernu a Zurichu jsem zavrhla hned po předběžné kalkulaci ceny jízdenek. Snažila jsem se neposlouchat vnitřní hlas, kterej mi našeptával, ať si jedu dát leháro do své vlastní postele. Furt jsem si říkala, že až ráno vylezu a bude po dešti, tak mě to bude mrzet, že jsem to rozhodla hned při prvním (no jo, možná druhým) splínu. Nakonec jsem tohle rozhodnutí odložila a čekala, co se semele následující den.

… do dalšího hostelu jsem se přesouvala až večer, takže jsem měla celý den na první průzkum města. Naštěstí pršelo jen s asi v hodinovejch intervalech a na tu hodinu bez deště vylezlo občas i Slunce, takže jsem si nemohla stěžovat a mohla jsem se v klidu rozhlížet. Velkou náhodou jsem byla svědkem výměny stráží, což bylo sice vééélkééé divadlo, ale vzhledem k venkovní teplotě bylo dost nemožné si ho užít. Za ten jeden den jsem stihla prolézt snad všechno důležité a to hlavně díky tomu, že jsem byla hnána vědomím, že pokud nevyužiju happy hour bez deště, tak se moje nucená dešťová pauza protáhne víc než je zdrávo.Na druhou stranu jsem za ten den navštívila nespočet kaváren a vypila nepočítaně kafí. Nakonec jsem se trochu zamotala, když jsem hledala hostel, ale ve finále to byl bezva den, který ve mně vyvolal nadějí, že i ten následující bude, co se srážek týká, podobnej!


… z veškerého doufání mě však vyvedlo bušení deště do oken a to již od časných ranních hodin. Když jsem ještě v jedenáct, a to už po dvojité snídani, seděla na hostelu a čekovala předpověď na další týden, tak nebylo jednodušší rozhodnutí, než sehnat nejlevnější alternativu přesunu na prodlouženej víkend do zpátky do Prahy, kde se vyperu, osuším a přichystám na další štaci. .
Sehnání levný letenky bylo nakonec ve srovnáním s tíhou rozhodnutí, že jedu domu, to nejjednodušší.Celej den byl víceméně pršivej, ale statečně jsem se vypravovala ven, dokud oba páry bot nebyly durch a dokud byl deštník alespoň trochu funkční. Večer jsem si s promoklejma a promrzlejma amíkama z hostelu dala pivo a šla spát

… no a teď směřuju do Lausanne a nemůžu se dočkat!

… vřelé přivítání ve Stockholmu

… marně přemejšlím, kde se ztratilo veškeré mé cestovní nadšení, ale hádám, že někde mezi výměnou jedněch promočenejch tenisek za jiné, které se suché dají nazvat jen s velkou dávkou fantazie. Jaké překvapení - třetí pár bot už sebou opravdu nevozím – nepočítaje mé milované, víceúčelové flipflopy. Ačkoliv jsou vzdušné, rychloschnoucí a už jsem s nimi přežila nejeden slejvák a prošlápla nejednu louži, tak přece jen celodenní déšť a mrazivejch deset stupňů by pro moje nohy znamenalo totální omrznutí a pro zbytek organizmu jisto jisté rýmovité pobaveníčko…

… vzhledem ke včerejší, příjemné probdělé, noci a mokrým botám, nemám sebemenší náznak výčitek, že jsem ve čtyři odpoledne a ve spacáku a snažím se si jakkoliv vylepšit náladu.

… na Stockholm mám zhruba 4 dny, takže není důvod se někam honit. Ráno jsem cestou do hostelu promáčela jedny boty, cestou za ulovením něčeho k snědku druhé a chuď se soukat do jedněch z nich je minimální, takže po zbytek dne budu dospávat. Na osmilůžkovém pokoji jsem se sedmi chlapci ze Švýcarska, jimž angličtina moc neříká, takže na nějakou velkou konverzaci to asi nebudu.

… na další dvě noci se přesouvám do jiného hostelu, za což jsem víceméně ráda, protože vzhledem k tomu, že tady je většina pokojů bez oken (není nad vlhkej, klimatizovanej pokojíček), tak už jenom zvědavej pokus o kontrolu množství padajících srážek mě stojí nejen vysoukání se ze spacáku, ale spletitou cestu chodbama a na závěr dvoje schody připomínající černou sjezdovku. Zatím jsem to absolvovala dvakrát a pochybuji, že tomu dám ještě dneska šanci. Snad už jen můžu dodat, že wifina tu běží jako bláznivá, tak žádné starosti, já se nějak zabavím.

… zpět do země tří korunek

… čeká mě asi osmihodinovej přesun z Kodaně do Stockholmu. Z finančně taktických důvodů jsem zvolila alternativu busem a přes noc. Vzhledem k tomu, že nemám sebemenší problém se spaním v autobuse, tak to byla příjemně úsporná varianta přesunu.

… v plánu bylo přijet do Stockholmu sice rozlámaná, ale vyspalá. Čáru přes plán mi ale udělala nadstandardní výbava švédských přibližovadel.

… je něco kolem páté hodiny ranní a díky zásuvkám a wifině v autobuse, jsem nezamhouřila ani oko. Pro krásně proflákaném dni v Kodani následovala krásně prosurfovaná noc na cestě. Nevím, ale přijde mi to jako povedenej den! Uvidíme, co mě čeká ve Stockohlmu!

pý.es. pro všechny, kteří by se chtěli levně přesouvat po švédsku a přitom ocení takovou vymoženost jakou jsou zásuvky zanechávám link. Kdo by se mohl inspirovat, jsou naše drahé (ve všech významech toho slova) České dráhy. 17hodin cesty do Kdaňska by bylo, s alespoň jednou funkční zásuvkou ve vlaku, poněkud snesitelnějších.

… jeden den v Kodani

… původně jsem dneska měla v plánu alespoň stručně dopsat jeden bloček o tom co jsem už viděla a co jsem do teď, vzhledem k lavinovitě se šířící lenosti, nezvládla zaznamenat. Nakonec jsem se ale rozhodla zpracovat v obrazech takovej jeden den v Kodani.
… ještě zlehka k nástinu situace. Dneska se přes noc přesouvám do Stockholmu a tak jsem měla celej den volnej a protože to hned po ránu vypadalo, že včerejší zfáklá nálada se přesune i do dnešního, naštěstí dalšího, slunečného dne, rozhodla jsem se tomu udělat přítrž hned z rána a záhy po snídaňové kávě (a croissantu ??? já vím) jsem si naordinovala posnídaňovej cider a přesun někam k vodě. V Dánsku je dneska svátek (neptejte se mě co slavěj, ale den dětí to asi nebude), takže všichni byli vyvalení v parku a centrum připomínalo spíš město duchů, takže:



… v cca 13:00 - po vyčerpávající asi třicetiminutový cestě k vodě jsem se rozhodla pro malý odpočinek na molu u Playhousu a tak jsem si vyhlídla místečko, narazila sluchátka a otevřela si cider, který jsem si cestou prozíravě koupila.



… v cca 14:00 – vzpomněla jsem si, že to pálí a tak jsem vytáhla vždy připravenou třicítku a aplikovala jí na odhalená místa, kterých moc nebylo a tak jsem využila zbývajícího času, než mi zase začala hlava padat všema směry, k dososnutí cideru a otevření další.


… v cca 15:00 – párkrát jsem se otočila ve snaze najít lepší pozici, popřípadě změnit výhled, čím se mi povedlo nachytat na zbytky naneseného opalováku všechnu špínu ze širokého okolí.
… v cca 15:30 - pokračuju v zírání do prázdna a bloumáním, už ani nevím nad čím.


...cca 16:00 – stále zírám a začínám přemejšlet, že bych tu ještě chvilku vydržela, takže se snažím rozpomenout, kde může být nejbližší cidrová občerstvovací stanice. Zatím se dorážím rozinkama, dojíždím zbytek vody a přes vrstvu špíny nanáším novou vrstvu krému, čímž vzniká cosi jako opalovací bahno, jehož faktor musí bejt určitě astronomickej (teď už jsem vymydlená, takže se mi to píše bez větších problému, jinak by se mi to asi trochu jaklovalo)



… v cca 16:30 – jsem přespříliš rozlenivělá a tak se zvedám a jdu si koupit cider do stánku, je sice asi dvakrát dražší než v krámu, ale boj s leností je marnej.

… v cca 17:30 – přemejšlím nad tím, že pokud chci ještě před odjezdem smejt tu vrstvu bahna, měla bych se zmobilizovat a jít do hostelu.

… v cca 18:00 – nastal čas - zvedám se – stejně mi dohrál iPod.

… v cca 20:00 – čistá, vymydlená, připravená k přesunu na zastávku.


… tak to byl takovej jeden vyčerpávající den na cestách.

… the crisis all over the world

… trochu k situaci zde na severu. Asi bych měl začít něčím pozitivním. Co třeba, že to tu je hezký. To by šlo ne? Pak bych taky mohla pokračovat tím, že na rozdíl od Prahy, je tady teď krásně teplo a sluníčko šajnuje jak o závod. No, dost dobře si neumím představit co by se asi událo, kdyby bylo zataženo nebo, nedej bože, kdyby pršelo.

… ano, ano - jsem mrzutá, nevrlá, otrávená a šířím bad vibes. Co víc dodat. Pravda, očekávala jsem, že lidi nebudou až tak družní jako na mé minulé zastávce, ale že to bude až tak zlý nebo spíš, že to ponesu až tak těžce, to mě ani ve snu nenapadlo. Kde je konec mému nadšení z osamoceného cestování? Mám toho plný zuby a nejraději bych buď změnila kontinent nebo se vrátila domu.

… sestavila jsem krizovej štáb složenej ze všech mejch já (jako vždy převažuje to nerozhodný), kterej se usnesl na následujícím postupu:
dneska budu i nadále následovat předběžnej plán a nočním busem se přesunu do Stockohlmu, kde se rozhodne, že buď:
- pojedu dát malou rekonvalescenci do vlasti
- koupím levnou letenku někam jinam
- budu následovat plán a pokračuju do předraženýho Švýcarska.

… pro teď končím se šířením negativních vibrací a hned jak se hodím do latě, tak rozšířím pro změnu nějaký fakta.

… leaving poland

… sama tomu nemůžu věřit, ale pokud všechno poběží takhle rychle, tak se snad ani nemusím obtěžovat a vzít to hnedka zpátky do Prahy. Ještě jsem si nestihla zvyknou na myšlenku, že už jsem konečně zase na cestě a už opouštím první zastávku a jsem připravena k prvnímu přesunu.

… po pravdě, moje první zastávka, Gdańsko, nemá s cestováním víceméně nic společnýho. Byla to regulérní, už léta slibovaná návštěva, takže jsem se měla jako v bavlnce a kromě úžasnýho moře a nekonečný cesty vlakem, vlastně nebyl žádnej rozdíl, jestli jsem za Iwonou a Michalem jezdila do Londýna nebo se vypravila na výlet do Polska.

… naposledy jsem položila prsty na klávesnici někdy ve vlaku, což už jsou dobré tři dny a nějak jsem vyšla ze cviku. Sedím na nejmenším a zároveň nejpřelidněnějším letišti, co jsem zatím viděla a vůbec nic se mi nechce, takže končím a jdu čumět do blba!

... ještě snad pro zkompletování informací dodávám, že Gdaňsko je úžasný a rozhodně stojí za návštěvu. Pěkná, i když krapátko vyfoukaná pláž a moc hezký, historický centrum.

… krosna na zádech!

… tohle je sice jinej příběh, ale začíná dost podobně jako ten minulej končil. Jestli jsem se vracela značně vyřízená a mírně přiopilá (cidery na letišti a pivo v letadle udělaly své), tak teď jsem za sebou zabouchla dveře bytu a jsem superextra vyřízená a ještě stále značně nametená. Díkybohu, že se mi alespoň žaludek ustálil na jakémsi stabilním bodě a já jsem byla schopná alespoň zabalit a snad všude zhasnout a všechno vypnout – teda alespoň doufám. Bych ani nevěřila jak takovej „jeden“ goodbye drink s člověkem zamává. Jediný co si pamatuju úplně jasně, je Kamila, prohlašující, že do tří musím stihnout zabalit v každým případě a tak, že si ještě dáme! Přála bych jí to balení vidět. Výsledek zatím posoudit nemůžu, ale jedno je jasný na první pohled – v krosně není tak těsno jako obvykle, ale na druhé straně je o tři kila těžší než bejvá a to jsem balila super úsporně. No pro mě trochu záhada, ale neměla jsem chuť ani sílu nad tím přemejšlet, natož to kontrolovat!

… ať je to jak je to, tak teď už sedím ve vlaku a nemůžu rozdejchat zjištění, že české vlaky nemají zásuvky, teda to bych jim křivdila – mají zásuvky, ale prý nikdy nefungovaly! Tradááá! Takže můžu cca 2,5 hodky dovádět na compu a zbylejch 14,5 hodiny se můžu rejpat v nose! Ačkoliv ještě můžu doufat, že polský vlaky jsou na tom líp – o tom ovšem už teď pochybuju. V nejhorším případě mám ipod a foťák, takže budu dokumentovat krajinu, vlak a různé fáze mé unuděnosti. Spát se mi samozřejmě nechce – to se taky rozumí, to by bylo až moc jednoduchý, kdybych tu kocovinu mohla jen tak zaspat. No to by snad stačilo k popisu mého rozpoložení, všichni snad pochopili, že jsem značně rozmrzelá a že to začíná krapákto jinak, než jsem ještě včera doufala.

… teď trochu k plánu cesty, o kterým jsem se zatím moc nezmínila, což se dá pochopit vzhledem k tomu, že:
- je dost chaotickej
- je dost nepřipravenej
- a tím pádem bude dost improvizovanej…

… čeká mě několik novinek:
- cesta vlakem (moje asi nejdelší)
- couchsurfing
- a i na mě, víc než omezenej rozpočet

… taky nebudu cestovat až tak sama, teda cestovat budu sama, ale cestou navštívim několik starejch přátel a za měsíc se srazim s Christinou a dáme si, skoro už tradiční, kempovací dovolenou – opět po itálii.

… první zastávka Polsko – Gdaňsk! Podle toho, co jsem si vyslechla o nočních přesunech vlakem po Polsku, bych měla být trochu vyděšená, ale už jsem to jednou absolvovala a tak vím, že to až tak tragický není. Trochu se bojím dvouhodinové čekačky na nádraží ve Wroclawy, ale je to docela velký město, takže hádám takovej hlavák, v horším případě Masaryčka.

…zbejvaj mi zhruba dvě hodiny (do vybití baterky) takže končím a jdu si dát nějakej filmeček!

...

Takže cestu mám za sebou…je půl devátý a mám hodinu, než mě Iwona přijede vyzvednout. Usadila jsem se hezky v McD’s v domění, že tu bude wifina, ale ouvej! Jsem ráda i za zásuvku. Jak baterka v laptopu tak v Ipodu potřebuje neprodleně výživnou elektrickou injekci! Čím je jasný, že ani v polským vlaku zásuvky neběžely.

… ještě jen pro doplnění. Čekání ve Wroclawy uteklo rychle s připojením v KFC a cesta vlakem víceméně taky, ikdyž vlak byl totálně narvanej (dva vagony na cestu celým Polskem mi přišlo trochu málo) a hlavně se tam kouřilo, takže jsem trošku vyuděná a nemůžu se dočkat sprchy!

… nejbližší přesun mě čeká v úterý do Malmo. Jestli se do té doby dostanu k nějakýmu záznamu, kdo ví! Ale když tak to doženu na letišti. Tentokrát žádný číslování blogu, stejně to minule nesouhlasilo a veškeré počty nad deset mi tak jako tak dělají problém!

… první info koukám obšírnější než je zvykem, ale to je ta spousta času ve vlaku!

…the best of…! kéž by!

… už jsem myšlenkama plně v plánování další výpravy, takže se mi vůbec nechce něco rekapitulovat, natož pak vyhodnocovat, vyhlašovat výsledky a rozdávat ceny. Jako kdyby nestačilo, že první co mě napadne, když bloumám nad tím kam teď, je myšlenka na bližší ohledání druhýho, mojí leností trochu odfláknutýho pobřeží, no a zmiňovat se o vnitrozemí, to si ani netroufnu. V mžiku následuje postup: čekuju ceny letenek, hrozím se, propadám smutku, že tohle neklapne, rychle se zase vracím k mapě Evropy a nakonec, docela s úlevou zjišťuju, že ten plán co se mi pomalu začíná rýsovat, mě nějak baví čím dál víc.

… už to vlastně docela hoří, krosna už pomalu skáče ve skříni, takže se snažím nemyslet na to, kolik jsem toho vynechala a kolik času a peněz bych ještě potřebovala abych vyrazila a alespoň naťukla východní pobřeží, Floridu a třeba kus Kanady! Jejda holka, vrať se na zem. Takže jak jsem se snažila právě vylíčit, veškeré náznaky nějaké rekapitulace mi nedělaj zrovna dobře a tak slibuju, že tohle je poslední blog o státech a od příště už jedu na evropský flow!

… trochu jsem se patlala s fotkama, takže ušetřím slova!


…moje nadšení se pohybuje hned na několika úrovních:

...nadšení z lidí, které jsem potkala,


... nadšení z věcí, které jsem viděla,


... nadšení z pohody, kterou jsem si užila



... a v neposlední řadě, jedno velké nadšení z toho, že jsem se k tomu fakt rozhoupala a že jsem si dala šanci zjistila, že takhle cestovat se dá a že je to lepší, než jsem si mohla vůbec představit. Taky není špatný zjištění, že sama sobě dělám docela dobrou společnost, že jsem možná družnější než jsem si myslela, že nejsem asi tak stydlivá jak jsem předpokládala a že být závislá jen na svý rozhodnosti (u mě spíš nerozhodnosti) je nakonec jednodušší než jsem čekala!

… poslední věta asi může bejt jen jedna a to, že jsem si to neskutečně užila.

Teď už jen odpověď na nejčastejší otázku:
Teoreticky nevyčíslitelný, prakticky USA: 55000,- Irsko: 15000,-

Wow, tak to je všechno a příště už za pár dní z vlaku do Polska!

... hostely aneb ať se snažím jak se snažím!

… ať se snažím jak se snažím, tak naděje na to, že by se mi podařilo seřadit hostely podle nějakého kritéria, které by alespoň trochu zavánělo objektivitou, je totálně nulová! Nevím jestli jsem to už nepsala někde na začátku, ale určitě není od věci připomenout, že tohle byla moje první tour po hostelech, takže žádný velký srovnání ani dělat nemůžu.

… jasný je to, že většina mých známých by o hostel už ani nezavadila a po vyděšení ze zjištění, že jedu sama, následovala znechucená otázka ty budeš bydlet po hostelech? Kecáš? U mě je samozřejmě zbytečný hledat důvody, proč mi vůbec na mysl přišlo bydlení v hostelech, v nějaké touze se družit nebo jakékoliv jiné, ušlechtilé, cestovatelské vášni. Ze začátku byl hlavní cíl srazit náklady na minimum a tím protáhnout cestování na co nejdéle a hostel byla nejlevnější varianta, teda hned po couchsurfingu (ale o tom až jindy). Teď se mi zdá naprosto nerealizovatelný cestovat sama a bydlet sama. To by i na mě asi bylo moc samoty najednou.

… než jsem odjížděla, měla jsem zabookovanej jen hostel v Corku, což měl být můj hostelovej křest, pravda trochu ulehčenej tím, že se mnou na první dva dny jela Jana. No a nutnost předložit alespoň jednu adresu na imigračním mě donutila s velkým předstihem zabookovat i hostel v San Franciscu, takže z Prahy jsem odjížděla už se dvěma rezervacema.

… teď jsem měla v úmyslu seřadit hostely do přehledného žebříčku od nejlepšího k nejhoršímu, ale to prostě nezvládnu už jen proto, že podle všech, víceméně, objektivních kritérií by soupis musel uzavírat Pheonix, kterej byl tak jinej, až byl úžasnej. Takže:

Phoenix

... největší šok. Jedinej hostel ve Phoenixu, takže výběr víc než omezenej. Rezervace se nevedou, prostě stačí přijet. Teď, když vím jak ztracená bych byla na nekonečně dlouhých, rozpálených ulicích plných prachu a aut, kdyby to neklaplo, tak mi trochu naskakuje husí kůže! No, ta mi ale naskočila, sotva jsem dorazila do hostelu, což byl jedinej barák v okolí, zarostlej vegetační džunglí, dveře všude rozražený dokořán a nikde nikdo! Nakonec se z roští vyřítila přiopilá, špinavá, ale neskutečně vtipná (i když to je skoro každej, když je už po oběde namazanej) majitelka Sue, která se zjevně rozhodla prezentovat Pheonix jako město všech hipíků. Nevím jak pro ostatní ubytované, ale pro mě Phoenix navždy zůstane městem hipíků a je mi úplně jedno jestli Sue byla jediná hipísačka široko daleko.
... přestože všechno bylo starý a drželo pohromadě už jen silou vůle, byl hostel čistej (ikdyž tady jsem vlastní spacák ocenila ze všeho nejvíc – místní deky – nenene – nic pro mě) a atmosféra byla výborná – zjevně v tom hrál svojí roli sdílenej zážitek z počátečního šoku.

San Diego – Ocean beach
... stejně tak jako bylo jednoduché rozhodnout o největší ubytovací kuriozitě, tak nemusím přemejšlet ani nad tím, kterej hostel byl absolutně nejlepší. San Diego. Bezkonkurenční!Určitě to souvisí s tím, že celé SD mi přišlo čistý, upravený a tak nějak organizovaný. No vlastně i hostel byl dost organizovanej, poměrně dost pokynů a zákazů, ale asi právě proto je hostel čistej, bezpečnej (jedinej, kde jsem nechávala laptop celej den je tak otevřenej na posteli) a celkově užasnej, i když asi ne pro toho, kdo má rád ticho. Akce na zahradě jsou většinou až do půlnoci, kdy se teprve většina přesune do přilehlejch barů. Hostel je na hlavní cestě k pláži, kde to je jeden bar na druhým, ticho zavládne až tak kolem patý ráno, ale citlivky si můžou na recepci vyzvednout špunty do uší. K lokalitě na pláži asi není co dodat, plus to má ještě ten bonus, že autobusem do centra to netrvá víc než půl hodiny.
Pro extra nízkorozpočtové cestovatele je možnost si pobyt odpracovat. 1noc = 3hodiny práce.

… teď už to budu řadit, tak jak si vzpomenu. Žádný nej.

San Francisco

... můj první hostel ve Státech. Po irském pohodlí jsem si říkala, že na tom, že americké hostely jsou hrozný asi něco bude. To ale trvalo jen první půl hodinu. Vždycky, když vlezu do koupelny a ta je čistá a teče teplá voda, tak je všechno zase růžový a já jsem klidná. Tady taky! Hostel byl přímo v centru, takže všechno při ruce. Nějak si moc nevybavuju lidi, protože po Irsku jsem byla ráda, že si chvíli odpočinu a hlavně jsem byla tak pohlcená městem, že jsem se v hostelu vyskytovala minimálně.

Las Vegas

... hostel? No nevím, spíš motel! Takovej ten klasickej, jakej znám z filmů. Situovanej přesně na půl cesty mezi stripem a down townem, takže pro někoho kdo nespěchá (ve Vegas asi nikdo) ideální dojít kamkoliv pěšky. Pokoje velký, s koupelnou a hlavně čistý. Byla jsem tam sice čtyři noci, ale měla jsem spoustu aktivit okolo, takže jsem bazén ani nevyužila, teda kromě jednoho smočení nohou! Jinak ideálně vybavenej, ale ve Vegas je všude okolo tolik atrakcí, že na ty v hostelu nějak nezbejval čas.

Los Angeles - Hermosa Beach

... no tak asi největší dilema, co se lokality týká. Hostel jako takovej byl bezva, lokalita sama o sobě taky super, co bych taky mohla vytknout bydlení přímo na pláži. Jediný co byl trochu vopruz byla doprava do centra (jestli se v LA dá o nějakém centru mluvit), která zabrala 2 možná 2 a půl hodiny. AUAUAU! Na druhou stranu, pokaždý jsem jela jinudy, takže jsem viděla spoustu čtvrtí a už mám představu o tom, co znamená přejet jednu křižovatku a octnout se v úplně jiném světě. Kdybych se rozhodovala znova a jela do LA s tím, že si chci projít downtown, tak bych asi pobyt rozdělila na pár dní bydlení někde v Hollywoodu a zbytek na pláži. Co se ale hostelu v Hermose jako takového týká, tak ten byl bez chyby, i když pro někoho asi zase trochu hlučnej. Nojono, plážovej život!

New York

... asi už jsem si přišla jako zběhlá cestovatelka a tak jsem bookování hostelu nechala na poslední chvíli, čímž jsem trochu narazila - většina hostelů v mé cenové relaci na Manhattonu už byla obsazená. Z ověřování toho, jakej hostel je v jaký lokalitě, mě trochu přepadala hrůza a hlavně mě to dost nebavilo, tak jsem se na to nakonec vykašlala, zarezervovala jsem si na první dvě noci nejlevnější hostel v Brooklynu a byla připravena se pak někam přesunout, pokud by to bylo fakt tak děsný nebo moc daleko. Nakonec jsem tam zůstala celej tejden. Na Manhatton to bylo dvacet minut metrem, a hostel byl čistej a lidi extrémně družný (na rozdíl od lidí ve městě – no, možná právě proto). To, že se celej barák svažoval jedním směrem (no, schody se nakláněly všema směry – každej jiným), mi bylo celkem ukradený. Jak už jsem psala, hlavně že bylo všude čisto a tekla teplá voda. Asi tím, že byl hostel fakt malej (do kuchyně se víc než jeden člověk nevešel) a že furt někdo do někoho, někde narážel, tak jsme se tam všichni znali a každej večer se v obývaku slejzali na pivo. Mně se tam moc líbilo.

… no a jako bonus dva irský hostely

Cork

... můj první hostel vůbec, takže u mě jen milé překvapení, jak je to pohodové bydlení. Když to teďka srovnám, tak asi nejmenší pokoj vůbec. Čtyři palandy a mezi nima asi půlmetrová ulička – v tu dobu mi to ale divný nepřišlo, vlastně něco takovýho jsem čekala.
Hostel byl na kopci, hezky v centru města, takže všude se dalo dojít pěšky. Vlastně ani nevím, jestli v Corku jezdí nějaká městská, ale asi jo, zas tak malý to není. Samozřejmě nesmím zapomenout na nejlepší slečnu recepční. Zdravím Lenku!

Galway

... hostel přímo na hlavní třídě. Už si přesně nepamatuju, kolik to tam stálo, ale myslím, že byl ze všech hostelů nejdražší, ale byl pěknej, čistej a pohodovej. Jejda to už se zdá celou věčnost, kdy jsem tam byla.

… pro mě rozhodně úžasný zjištění, že bydlení v hostelech je super způsob jak ušetřit a ještě se pobavit, takže pro cestování o samotě výbornej způsob jak nebýt tak sám.

… těď už nemůžu přijít ani na jeden důvod, proč jsem se do téhle doby hostelům tolik bránila

Reklama all over me!

... je to skoro neuvěřitelný - lípla jsem mini banner na blog a ještě než nestihl zaschnout, tak už jsem měla na mailu výhružku, co-co-co, jsi podlehla reklamě?
Jo-Jo-Jo...já podlehla reklamě a ty jsi starej rejpal, normální človek by si toho ani nevšimnul. A vůbec banner s reklamou na HOTELY je docela výstižnej, ne? Abych držela téma, tak blog o hostelech je už na spadnutí.

... takže welcome ve světě reklamních bannerů.

… zpátky doma

… trvalo mi to víc než dva tejdny, než jsem vůbec zauvažovala o tom, že bych už konečně měla zasednout zpět ke klávesnici a sepsat pár řádku o návratu, aklimatizaci, dalších plánech a vůbec doplnit všechny slibované blogy k tématům, které se mi na cestě jevily jakože nehoří a o kterých jsem si myslela, že doma na ně bude více času. Hahaha. Dopadlo to přesně tak, jak jsem mohla očekávat, kdybych se alespoň trochu zamyslela nad svojí domácí psací morálkou.

… pravda je taková, že nejdřív mě plně zaměstnávalo pozorování a očekávání, zda-li se u mě projeví symptomy prasečí chřipky (ano, jsem magor, ale to stejně už všichni víte, takže není co tajit) – jen tak mimo záznam - se nedostavily – a pak jsem se trochu (no jo, trochu víc) vymlouvala na to, že nejdřív se všechny ty dojmy musí nějak usadit, než z toho budu schopná sepsat větu, která bude způsobně začínat velkým písmenem a končit tečkou (jako kdyby nějaká moje věta takhle začínala).

… teď jsem tak někde mezi něčím a ničím, mezi nadšením a zmarem, přehnanou aktivitou a totální leností a přiznejme si, v takovém rozpoložení se myšlenky do vět koncipujou docela těžce. Na to, že jsem zahrabaná ve vlastní, voňavé posteli, že si užívám vlastní sprchu, župan a můžu vybírat z plný skříně hadrů (vím je to ubohý, ale je to tak) a hlavně to, že stačí zvednout telefon a bejt s kamarády, tak na to, jsem si už dávno zvykla, ale ještě jsem se nestihla dostat to stádia, že bych plánovala něco dalšího a to i přesto, že o tom furt přemejšlím, ale od myšlenek (hlavně od těch mých, mlhavých) je k nějakýmu konkrétnímu plánu ještě docela daleko.

… určitě se v brzké době vrátím ke slíbenému blogu o hostelech a místo plánovaného blogu o kuriozních otázkách, které jsem vyslechla cestou, se spíš budu věnovat odpovědím na nejčastější otázky, které mi byly položeny doma. Pokud vynechám obligátní tak jak ses měla?, tak s přehledem nejčastější otázka je: kolik tě to stálo? (hmm zajímavé…nebojte, rozvahu dodám) a za sebou v těsném závěsu asi budou: vědí kde je česká republika? a kde to bylo nejlepší?

… tak nevím, témat spousta, času taky, chuť psát, to je jasná věc, ale skloubit to všechno dohromady, to mi dělá trochu problém.

DAY 49 aneb bez deštníku a mobilu v Dublinu – taková hezká tečka!

… malé, nevýznamné katastrofy v „městě věčného slunce“ mi už nějak tradičně připomenou jak je super řešit jen takovéhle polízaniny. Pokud mě však paměť neklame, tak první návštěva proběhla až na nějakou tu dešťovou kapku a na letišti zapomenutou mikinu, kterou ovšem ještě stále zoufale postrádám, úplně idylicky. Původně jsem si myslela, že jednu idylickou návštěvu jsem už vyrovnala jednou ztracenou krosnou (které se z prahy zjevně nechtělo) nebo jedním rozflákaným foťákem nebo dvěma zlomenejma deštníkama nebo věčně promočenejma botama a ono ne. Ještě se mi musí zatoulat mobil a tak poslední, jak jinak než deštivej den, v Dublinu jsem strávila pátráním po mobilu. Ale když se na to tak podívám, tak krosna se dostavila s dvoudenním zpožděním, foťák dostal slušivou zelenou náplast, boty vždycky nějak uschly, mobil se našel a ty deštníky? Tak ty už jsou v deštníkovým nebi (který rozhodně musí být někde hodně blízko Dublinu)! Takže jak na to tak koukám tak Dublin je moje šťastná destinace a měla bych se tam co nejdřív zase podívat, abych věděla jaké strašné maličkosti můžou jednomu otrávit den a jaké ještě větší maličkosti ho pak můžou zázrakem proměnit!

… letím domů a tak Dublin je taková moje tečky, respektive spíš středník. Co ale bude následovat po středníku je zatím velký otazník!

DAY 48 aneb ještě nechci domů!

… taktika, že zaženu smutek nějakou maličkostí nezabrala, tak jsem si nakonec koupila nové conversky, po pravdě ani to moc nezabralo, ale alespoň si krátím dlouhou chvíli na letišti kocháním se pohledem na to, jak jsou krásně nový a čistý a natahuju uši seč se dá abych zase zaslechla nějakou zajímavou melodii a mohla po ní pak další tejden pátrat.

… sice jsem čekala, až přestane pršet, ale i přesto, že jsem se nedočkala, tak jsem vyrazila do města. Nakoupila jsem nějaké maličkosti, jen obtížně jsem je narvala do krosny, dala si poslední latte ve starbucksu, pořádně se rozhlídla a vyrazila zpět do hostelu a na letiště! Díky tomu časovému posunu a mejm ubohejm matematickejm schopnostem se nemůžu dopočítat, jak dlouhej ten let vlastně bude. Ale koho to zajímá … já teda už dva měsíce nikam nespěchám. Tohle je poslední řádka ze států - raději jdu zase civět na nový coversky, jinak bubu psát samý sentimentální bláboly.

Ach jo, ještě se mi nechce domu.

DAY 47 aneb VIVA GOOGLE!

… prší, prší, prší.

… letadlo mi odlítá, teda doufám, že se mnou odlítá, kolem devátý večer. Na dnešek jsem měla jasnej plán - nákup nějakejch hodnotnejch suvenýrů a zahnání smutku z nezadržitelně se blížícího konce mé cesty koupí nějaké maličkosti pro mojí maličkost. Ale díky mojí nechuti si jít smočit tenisky do deště, raději zatím sedím na hostelu, čekám že se stane zázrak - odložej mi let o pár týdnů nebo že alespoň přestane pršet a mezi tím dopisuju včerejší blog, kterým jsem si chtěla ukrátit chvíli na letišti.

… takže včerejšek začal poměrně euforicky. Jednak nepršelo a druhak se mi v noci podařilo vypátrat ten song, co mě pronásleduje už skoro tejden. Takže ať žije google! Než jsem vyrazila do města už jsem ho měla v PM3 a jsem z toho nadšená, teda nevím jestli jsem nadšená z tý muziky nebo z toho, že se mi to povedlo vypátrat, ale nadšená jsem a je vlastně jedno z čeho.

… takže s UH HUH HER ve sluchátkách jsem vyrazila na pláž. Dalších z mejch „výbornejch“ nápadů. Plán byl dobrej, směr k oceánu samozřejmě taky, jedinej problémek nastal, když jsem viděla kam jsem to dojela. Byla jsem ta nejbělejší (což vzhledem k tomu, že se mažu jak magor jsem i v Praze), nejvykulenější, nejvyděšenější a nejpozorovanější osobou v dalekém okolí. To že tam jsem naprostým omylem bylo hnedka jasný a to i přesto, že foťák i průvodce zůstaly hluboko v tašce. Takový pozornosti jako tady se mi už dlouho nedostalo. Pryč bylo moje dovolenkový tempo a rychlost, kterou jsem se vrhla zpět do metra, je někde blízko rychlosti světla. Ty wole, to jsem si rovnou mohla střihnout i ten Bronx.

… tímhle superrychlým přesunem zpět na Manhatton jsem alespoň získala čas prošmejdit centrál park a pokochat se pohledem na mrakodrapy zahalené napůl v mlze. Hezký, i když asi ne pro návštěvníky MSB – doufám, že alespoň snížili vstupný. Další důvod k euforii – ještě že jsem to stihla za slunečného počasí a vymetené oblohy!

… když jsem si krátila čekání na Ivku ve Starbucksu, tak se mnou začala bavit jedna holka, která se tam učila na zkoušku a zjevně je jí učit moc nechtělo, protože se furt na něco vyptávala a nakonec jsme tam drbaly asi hodinu. Pak jsem ještě jela za Ivkou, daly jsem jedno pivo a já razila do hostelu. Zabaleno jsem měla za krasných 15minut, pak jsme ještě udělaly se Syerenou nějakou fotodokumentaci z tohohle bláznivýho hostelu, dala pivo s Tonym a šla jsem chrupkat.

DAY 46 aneb Don’t cry for me

… no deštník jsem sice z krosny vylovila, ale byl mi stejně prd platnej. Pršelo ze všech možnej směrů a tak jsem po čtyřech hodinách nákupů, nenákupů vrátila zpátky do hostelu. Rifle urousaný zhruba po kolena, deštník mírně zohýbanej, ruce umrzlý a o vlasech ani nemluvím. Cestou z města jsem potkala Tonyho, ital z vedlejšího pokoje, tak jsem si společně zanadávali a dohodli se, že vyrázíme na nákup do lokální sámošky a uděláme si alespoň nějakou mňamku k večeři. No, nakonec to skončilo u pasty s pestem a piva. Takže žádná změna. Večer se k nám připojilo ještě pár týpků a cestovní konverzace vystřídala cestovní společenské hry, což se protáhlo až do dvou a tak je jasný, že zítra zase nevstanu. Hlavně se mi vůbec nechce spát, takže pokračuju v mém usilovném hledání a googlování jedné písníčky, která hrála v San Diegu na letišti asi tři hodiny furt dokola a kterou nemůžu vytlouct z hlavy.

… zítra bych chtěla zhlídnout i druhé pobřeží, takže jsem si vyhlídla metro, které jede nejblíž pláže a pokud přijatelně vstanu a nebude pršet, tak tam vyrazím. Taky bych chtěla projít severní část Central parku, ale pokud bude pršet, tak kašlu na režim budu celej den chlastat někde na baru.

DAY 44&45 and sunny weekend

… tak po krásným, teplým, slunečným víkendu to vypadá, že NY už ví, že se pomalá loučím a tak to vypadá, že natahuje k breku. Pondělí ráno, obloha totálně černá, zima jako v Irsku a tak alespoň nemusím chvátat ven a můžu v klidu popsat víkendové courání.

… opět jsem využila služeb průvodce a rozhodla jsem se oběhnou to, co jsem ještě neviděla. Takže jsem si skočila do Queensu, do Harlemu a nikdo se asi nebude divit, že já stará posera, jsem vynechala Bronx. Nakonec jsem se ale vždycky vrátila na Manhattan, kterej nikdy nespí a kde vždycky objevím něco novýho, co mě zabaví.

… v sobotu jsem si dala Empire State Building. Tuhle atrakci jsem trochu zvažovala a jsem ráda, že jsem jí nevynechala a to ani při pohledu na frontu, která mě tam čekala a to jsem ještě nevěděla, že to není fronta poslední. Prohlídka ESB je záležitostí tak na tři hodiny z čehož okouzlení výhledem, focení a pokus o rozluštění, která budova je která, zabere tak hoďku a půl. Další určitě víc než hodinu jsem strávila ve frontě na security check, na vstupenku, na fotku (a to přestože jsem předem hlásila, že ji nechci), na první výtah (super rychlej skyline – 80 pater během několika sekund), na druhý, pomalý výtah na zavěrečnejch 6 pater a nakonec tlačenka u nejatraktivnějších výhledů. Ale ve finále to stoji jak za to čekání, tak za těch dvacet babek. Takhle z vejšky se dá dost jasně a jednoduše pochopit členění jednotlivých části a více méně celej orientační systém Manhattonu, kterej se hnedka zdá jasnější a jednodušší. I když měla bych se pochválit, že mně orientace nedělala problém ani předtím.

… v sobotu jsem si ještě užila noční Time square a dala si pivo v baru blízko hospody, kde jsme byly v pátek s Ivkou. Vlastně teprve tam jsem se v NY s někým jen tak náhodně bavila. Teprve tady jsem si uvědomila, že se se mnou v NY nikdo nezačal jen tak bavit - jsem si říkala, že mi z tý Californie nemůže chybět jen ten oceán. Tak už to mám, asi mi chybí i to, že se tam se mnou za jeden den začalo bavit minimálně pět náhodných kolemjdoucích. Ach jo, Californie!!!

… v neděli jsem pak prošla China town (i miss smelly chines busses), znovu si crosla brooklyn bridge a večer byl zase pivní v hostelu. Tolik piv co jsem vypila tady, jsem snad nevypila za celej rok v Praze – začíná se mi stejskat po víně!

… ach jo, vypadá to, že každou chvíli začne pršet, tak bych se měla co nejrychleji zvednout a vyrazit! Zašátrám v krosně a vytáhnu deštník, kterej tam byl zalezlej od té doby, co jsem opustila území Irska. Dneska už asi po stý…ach jo, Californie…!

Day 43 pátek aneb víkend každej den

… dneska už je sobota a já si užívám pohodové dopoledne usrkáváním kafe a sepisováním toho, co mě včera potkalo. Už vynechám pasáž o ranní pohodě, protože to už je úplná samozřejmost - snídaně, kafe, facebook, email, sprcha a pak teprve hurá do města.

… jednu věc už můžu uzavřít. Už je jistý, že žádnej přesun nebude a tak NY je poslední zastávka a také poslední sraz, kterej byl domluvenej ještě doma. Přibližně ve stejnou dobu, jako jsem si vytvořila představu o tom, jakou trasu projedu, se mi vytvořila i jakás takás představa o tom, koho známého cestou potkám. Teda známého, je trochu silné slovo, když uvážím, že to slovo nejlíp pasuje asi na Štěpánku a tu jsem neviděla 15 let. Ale ať jsem někoho neviděla 15let, znala ho jen letmo nebo ho potkala poprvé v životě, tak všechny tyhle srazy byly úžasný, jedno setkání bylo lepší než druhý, každý úplně jiný a přitom tak stejný – zábavný, milý, vstřícný, pro mě určitě obohacující, prostě úžasný.

… včera jsem potkala Ivku, se kterou jsme se viděly jednou v Lucerně na kafi. Vlastně na cestě třetí člověk, kterýho mi dohodila Marta a v tomhle případě o tom nemůže být ani zbla pochybností. To, že tyhle holky jsou ze stejného pražského „gangu“ mi bylo jasný hned po prvním slovu a je úplně jedno, že jedna bydlí v Libni (zatím) a druhá na Manhattanu.

… ještě před srazem jsem se prošla po 5 Av., nakoukla do obchodů, pojedla v Central parku a vyrazila hledat hospodu, kde jsem měly sraz. Orientační body jsem dostala poměrně přesné, takže jsem to našla hladce a snad dokonce bez zpoždění, což je zázrak, protože přesnost mi tady dělá krapátko problémy – nic mi zatím neulítlo ani neujelo, takže to až tak hrozný asi nebude. Ivka s kamarádkou Jen a jejím přítelem už seděli před hospodou a zaháněli žízeň pivem a lokálníma lihovinama – no jo, jasné znamení. Z hospody jsme razili na koncert do Webster hall (tento název asi opravdu nezapomenu, protože její hledání nám, resp. Ivce jako jediné místní, dalo celkem zabrat. A tak jsem se při přesunu z jedné strany Manhattanu na druhý svezla i proslulým new yorským žlutým taxíkem). Halu jsem nakonec našli asi s hodinovým zpožděním, ale kdo kdy viděl aby koncert začínal včas. Do začátku jsem ještě stihli dorovnat hladinu alkoholu, sníženou hektickým přesunem a okouknout halu. Koncert, The Felice Brothers, byl super. Jedno malý zjištění - koncert v Akráči a koncert ve Webster hall je úplně stejná záležitost.

… cestou dumu jsem vlastně poprvé zažila noční NY, což se taky moc neliší od pražskýho nebo londýnskýho, akorát je to trochu větší, trochu rušnější, ale pivo, vino a paňáci jsou všude stejný a v pátek se lidi slejzaj na drink a drb asi bez ohledu jestli bydlej na Manhattanu nebo v Libni.

… vzhledem k tomu, že moje neskutečně vtipná spolubydlící Syerena nechodí spát před třetí, tak jsem ještě dlouho do rána kecaly a tak je jasný, že jsem dneska vstávaní opět nehrotila.

… takže na závěr jen konstatování, že jsem včera měla další prima den se super setkáním. Za oknem svítí, lidi choděj v kratkým rukávu (ikdyž tomu se věřit nedá), takže pokud mě nesrazí žlutej taxík, tak to vypadá na začátek pohodovýho víkendu – zatím bez plánu.

DAY 42 aneb rekreace s ROH v NY

… asi na tom něco pravdy bude, když jsem minule psala, že badatelské nadšení je ta tam. Nevěřila jsem svým očím, když jsem se probudila a bylo půl jedenáctý. Než jsem se umyla, nasnídala a vypravila, bylo půl jedný. No super, půl dne v hajzlu.

… jak jsem si včera naplánovala, vzala jsem průvodce a náhodně ho otevřela - bezva, kapitola NY v devatenáctým století – hm, obšírnej průvodce – tohle jsem celou dobu tahala. Tak jsem se rozhodla to vzít hezky postupně, takže Financial district, Wall street, Socha svobody, State island, Brooklyn bridge a přilehlé ulice, bulváry a náměstí.

… pěkně rekreačním tepmíčkem si to šlapu po nábřeží, klídek, pohodička, sluchátka, žvejkanda a tradddaaa. Nevim jestli jsem z nadšení překročila žvýkací tempo nebo jestli to zavinila akce „buy one get one free aneb plná huba žvejkaček“, ale tak či tak, plomba to nevydržela a tak mám místo zaplombovaný sedmičky vlevo nahoře, kráter jako po meteoritu. A hnedka mám plán na doma. Zubař volá! No, ale vzhledem k tomu, že jsem měla takový štěstí, že zbytek zubu je už nějakej umrtvenej, tak mi to moc nezkazilo náladu.

… Jo, jo… New York je New York a bohužel po Kalifornii ani památka. Za celej, celičkej den jsem vůbec s nikým nemluvila. Jo, kde jsou ty časy, kdy jsem si narážela sluchátka, abych se s nikým nemusela vybavovat a stejně mi to bylo houby platný. Zjevně je konec náhodným konverzačkám. Na druhou stranu si to vynahradím v hostelu. Super sestavička - neskutečně vtipná spolubydlící, italsky milej ital, totálně pošahanej australskej párek a vůbec sestavička zajímavejch týpků.

… zítra budu pokračovat s prozkumu města a odpoledne má sraz s Ivu, kterou jsem sice jednou v Praze viděla, ale moc si jí nepamatuju a nejsem si moc přesně jistá, jestli jí poznám. Jdeme na koncert, takže NewYorskej night life volá! Huráááá!

DAY 41 aneb NEWYORK…NEWYORK

…asi mám nějakej spánkovej deficit, zase jsem celej let prospala a dokonce jsem s nadšením přivítala, že bylo letiště busy a my jsme hodinu a půl kroužili nad New Yorkem, vidět bylo stejně starý kulový, takže jsem chrupkala a probudilo mě až píchání v uších. Takže než jsem je rozlepila oči a pobalila těch svejch pár švestek, tak jsem byla poslední v letadle.

… nejen že jsem poslední dobou flákala blog, ale podcenila jsem i přípravu na přesun a ještě ke všemu jsem ztratila adresu hotelu, což jsem zjistila až v metru, takž jsem musela vystoupit a s krosnou se nasardinkovat do Starbucksu, tam se trochu občerstvit, narazit, totálně vyšťávenýho laptopa, do zásuvky a vypátrat mail s potvrzením rezervace, vyhledat adresu a kouknout se, jak se tam dostanu. Takže přistání sice bylo plánovaný na 7:30, ale s kroužením, občerstvováním se a doháněním přípravy, jsem byla kolem třetí v hostelu. No, na první pohled žádná hitparáda a to ani lokolita, ani samotnej hostel.

… už nic moc nehrotím. Ta tam je prvotní nadšení a chuť vyrazit na průzkum co nejdřív. Už jsem dávno v piánko režimu, takže první hledám sprchu, jídlo a postel. Když už přišlo na postel objevila se moje indonéská spolubydlící a bylo po spánku. Na šestilůžáku jsme jen my dvě, ale asi to bude pohoda, je neskutečně družná. Bydlí tu už tři měsíce, dvakrát tejdně v hostelu uklízí a tak tu bydlí zadarmo a připravuje se na cestu domu, někdy na začátku května. Nakonec mě tak probrala, že mi bylo líto strávit večer v posteli, tak jsem ještě vyrazila do centra. Prošla jsem Time square a trochu to obkroužila. Ty jo, je to mazec…všechno je velký, vysoký, špinavý a hlavně je to děsně okoukaný. Nevím, měla jsem super pocit, jak jsem se tam tak ploužila, ale všechno to bylo takový děsně známý. Asi jak to člověk zná z těch filmů a seriálů. Když vezmu v úvahu jen města, tak po tom nadšení v San Francisku a ve Vegas, počátečním znechucení v LA, šoku v Phoenixu a naprosté euforii v San Diegu, mě nakonec moje vysněná destinace necháva naprosto klidnou…no tak nevím co si o tom myslet.

… všichni mi říkali, že si z letiště mám vzít taxíka, to bych ale nebyla já, kdybych nejela sockou - když to jde. Samozřejmě to bylo úplně v pohodě. V centru jezděj metrem úplně normální lidi, takže to, že všichni jezděj taxíkama a metro je pro sociály, kriminálníky, vyvrhely a mě, tak to je pěkná blbost. Z hostelu to mám do centra, s jedním přestupem, asi půl hoďky, takže jako doma v pražičce, z B side do města. Takže jako doma.

… jsem ráda, že je přesun za mnou, že hostel není na druhej pohled tak špatnej a přiznejme si, za 18 babek, to je více méně luxus - snad jen taková maličkost, nemuselo by tu bejt všechno tak nakloněný. Kdyby tu někdo položil vodováhu na stůl, tak mu ta bublina na straně prorazí díru. Ale co, pokud ve spacáčku nesklouznu s postele, tak ten hrnek si na stole klidně zarazím průvodcem.

… mám zaplaceno za 4 noci, ale už teď mi je jasný, že žádnej přesun asi nebude. Ale nepředbíhejme, třeba se mi tu extrémně nebude líbit, i když tomu asi nikdo nevěří, že jo?

…jdu spát a zítra u snídaně čapnu průvodce a kde se otevře, tak tam pojedu. No, jen doufám, že to hned na úvod nebude Bronx. Ten bych ráda vynechala!

DAYs 37–40 High school reunion

… tak ke stávajícím třicetišesti úžasnejm dnům na cestě, přibyly další čtyři.
Pokud jsem byla nadšená z toho, že jsem měla šanci potkat Christi a její rodinu ve Phoenixu, tak hned další nadšení mě čekalo v San Diegu. Jak už jsem někde předtím psala, se Štěpánkou jsem se neviděla od střední a až díky facebooku jsme si prohodily pár mailů a najednou jsme seděly v autě a drbaly jako bych se jen po tejdnu vrátila z dovolený. S někým si člověk má co říct i patnácti letech.

… po celodenní zábavě a večerním vinu se mi teda už psát fakt nechtělo, takže teď už sedím v letadlo, padají mi oči a je mi jasný, že tohle bude jen informativní blog, abych neztratila niť.

… asi už po stý musím napsat, že San Diego je úžasný a to nejen pláže. Město je čistý, upravený a je tu spoustu věcí k vidění a spoustu atrakcí k zabavení se!

… měli jsme pohodovej velikonoční víkend, kdy mě Štěpánka a malým Edulím provezli po celém městě a na závěr jsme měli slavnostní velikonoční večeři v mezinárodním stylu. Žádný velikonoční pondělí se tady nedrží, takže malej mazal v pondělí do školky a Štěpánka do práce, kde jsme se už ve dvě srazily a provezla mě po blízkým i vzdáleným okolí, takž ze San Diega, jsem kromě vyhlášenejch atrakcí, který jsem cíleně vynechala, viděla snad úplně všechno. Nádherný místo k bydlení!

… jo Mexico jsem nakonec, po milionu varovnejch proslovech, fakt nedala.

… mezinárodní rodinko, díky za super dny v San Diegu a určitě dřív než zase za patnáct let. To už bych se na tom surfu asi neudržela. I takhle to bude boj!

Jsem zpět aneb pár dní bez spojení

… už jsem zpátky na příjmu. Nějak nebyl čas psát, ale sesmolim zase pár souhrnejch řádek v letadle, ale děkuji za starost a omlouvam se, že jsem na maily a SMSky reagovala až tak opožděně, ale mobil zrovna moc nepoužívam.

… jojo, už jsem na letišti, odbavená, čekající na přesun do New Yorku. Krk stále mírně bolavej, ale když slyším, jak všichni okolo chrchlaj a popotahujou, tak mě to nějak nechává klidnou.

… San Diego to je něco. Už teď vymýšlím spořivej plán!

DAYs 33-36 aneb dovolená v San Diegu

… stejně tak jak to úžasně v SD začalo, tak to taky pokračuje. OBI hostel můžu všem jen doporučit. Dokonalá poloha, super atmosféra a pro mě neocenitelná čistota. Výborný.

… kromě luxusních zážitků, jsem si z Phoenixu přivezla i bolavej krk a rýmu, za což pravděpodobně vděčím, krásným, pouštním teplotám v kombinaci s výkonnou klimatizaci Christinina trucku. Klimatizace to je peklo! Takže kromě povalovaní a zkoumání okolí, mám ještě jeden klíčovej úkol a to je do soboty setřást rýmu, abych Štěpánce do baráku nepřitáhla arizonský bacily.

… nakonec hned včera večer, jsem Štěpánce nastínila můj plán setrvat v hostelu do soboty, užít si pláž a pak teprve v sobotu se přesunout k nim na gauč! Takže vše je vyřízené a já teď zase na chvíli můžu zahodit kalendář a do soboty, resp. až do úterý, kdy odlítám do NY, zapomenout, že čas se měří na sekundy, minuty, hodiny a dny a užívat si týhle návykový svobody.

… wow jak jsem plánovala, nasadila jsem dost dovolenkový tempo, takže asi nebude každodenní blog, protože jestli to bude takhle pokračovat a předpokládám, že bude, tak nebude o čem psát. Možná bych mohla přepisovat historky jedné mé spolubydlící. Asi takhle…kanaďanka, věk 80 a víc, všude byla, všechno viděla, vdaná asi stokrát, takže historek milión. Napadlo by vás, že takováhle stará kost bude bydlet v hostelu? Takže na seznam toho, co mít vždycky sebou, si i vy, kdo nefandíte mp3, ipodum a jiným přístrojům do uší, připište alespoň sluchátka. Vlastně ani nemusej bejt zapojený, hlavně je mít v uších a tím dát jasně najevo, že tady žádná konverzace nebude. Ano, tohle jsem začala praktikovat hned potom, co jsem jednu historku slyšela pětkrát, vlastně čtyřikrát - švedské spolubydlící přišly dohromady, takže jedno opáčko mi ušetřily! Ale i čtyřikrát to stačilo.

… jinak dneska jsem si dala walk po pláži severním směrem. San Diego je krom jiného soustavou mostů, takže si člověk trochu zajde, když všechno musí obcházet. Přes Mission beach jsem došla na Pacifik beach. Všude jsem se trochu poválela v písku, okoukla surfařský triky a tetelila se nadšením z ceny za půjčení prkna a neoprenu (to se mi trochu ekluje, ale bez toho to nepůjde). Takže pokud se z mého bolení v krku nevyvine něco divočejšího, tak to vypadá, že další dream will come true.

… super den, zakončenej exkluzivním západem sluncem a pivem v hostelovém baru!

… tak plním plán a zevluju. Jak tak koukám, zevlování se stává mým nejužívanějším slovem. Včera jsem se nakonec vydala do centra. Jen jsem to tam trochu prolezla a s vědomím, že i mé druhé divoké rifličky, které jsem vyčenžovala s Blekynou, po našem nájezdu na Primark, a ke kterým jsem, nebojim se toho označení, opravdu citově přilnula, tak tyhle moje rifličky se návratu do domoviny nedočkají a tak jsem byla nucena zakoupit dvoje nové. V baťohu se uvolnilo trochu místa a protože nechci dva tejdny tahat polorozpadlý černý rifle, nezbylo mi nic jinýho než hodit oko na místní nabídku. Chtěla jsem držet vlnu a koupit něco volnýho, vytahanýho (a ne že by to nemělo nic společnýho s mojí nadváhou), ale nic takovýho jsem neobjevila…takže klasika, ale good deal, zakončenej pozdním obědem v indickým fastfoodu, dalším nepopsatelným západem slunce na Ocean beach a předsevzetím, že zítra vezmu útokem druhou, teda jižní, stranu.

… myslím, že je načase se zmínit o místní snídani. No, možná bych to neměla rozpitvávat, jinak všem bude jasný, že ty kila nejsou ze špatnýho jídla, ale z přežírání se a to bohužel ne pouze u snídaně. Jen namátkou luxusní pancakes s javorovým sirupem…tradááá a je to venku!
… to, že to nějak nehrotím, jsem už psala, takže abych se vypakovala dřív než před jedenáctou, to po mě nikdo nemůže chtít. Dneska se ke mně přidala Nicol (angličanka z pokoje, která cestuje jak se jí zlíbí, nedávno sehnala levnou letenku na Fiji, ta fičí na Fiji. Samozřejmě jsem hned čekla, jak levná je teď ta levná letenka , ale cena se značně změnila, takže je zasraně drahá - žádné překotné změny se teda nekonají a držím se plánu), která ale sabotovala dojít až na Cabrilo National Monument a po dvou hoďkách se odpojila. Já jsem to s malejma zastávkama dorazila až k cíli, kde mě čekaly úchvatný panoramata, jedno hrůzný zjištění, že jsem si nevzala náhradní baterky do foťáku a jedna hlodavá myšlenka, že nazpátek to v životě nemůže dojít. Došla. S Nicol jsme pak koukaly na mapu a vidím to na dobrech 12 mil - to by odpovídalo puchejřům na obou nožkách. Takže dneska houby zevlování, ale turistika, i když zevlovacím tempem. Západ slunce jsem nestihla. Veškerou mojí pozornost zabralo udržení ušlapanejch nožek ve flipflopech.

… nucené volno. Puchejře by to nedaly! Nožky mám vyhozený na stole a užívám si na dvoře širokého dosahu místní wifiny. Za chvíli si vyrazím na burrito a válení se na písečku!

… no, nakonec jsem včera došla až na Mission beach, tam jsem si dala hoďku spánku na pláži. Nicol zítra čeká přesun do LA, švedky už to balej úplně, jen babča zůstává. Já jsem s přehledem zabalila (což už mi jde jako po másle, v číslech je to max. deset minut a to i když všechno vyndám), na cliffech jsem si pustila film s názvem „poslední západ slunce nad pacifikem“ (why, why, why, ne, ne, ne) a vyrazila s holkama do baru.

… za hoďku mám sraz se Štěpánkou, sraz po zhruba patnácti letech. Ty wole, to jsem se naposled viděly ve školce, ne? Pravda je, že na střední. Kurwa to není možný!

… se slzou v oku opouštím pláž. SAD! Nakonec surfování přeloženo na nejbližší možnej termín.

… tak tohle bylo úžasnejch pět dní na Ocean beach a v přilehlém okolí.

DAY 33

… všechno už jsem více méně napsala v buse. Snad jen to, že v zadní části busu fakt seděli děsný exoti – byla jsem je tam okouknout dvakrát, takže to vím na stopro.

… v SD jsem jen pár hodin, ale už mi je úplně jasný, že tady se mi bude líbit. Doprava z autobusáku mi trvala krásných třicet minut. Hostel je extrémně divokej, ale krásně čistej a zase přímo na pláži.

… sunset nad pacifikem – achhh jo!

… plán na San Diego: večer zavolám Štěpánce a domluvím přesun k nim, což bude asi v sobotu a do tý doby pláž, pláž, pláž, průzkum okolí a pláž. Centrum si nechám až na závěr!

… takže plán na zítřek: osobní volno!

DAY 31 & 32

… víkend ve Phoenixu. Po pátečním šoku-nešoku z přistání ve Phoenixu jsem se poměrně rychle vzpamatovala a to metodou připojením se k davu. Ještě v pátek, jsem byla jediná walkující persóna po Phoenixu, no a o víkendu už jsem si vozila zadek v asi největším autě v mým životě. Vzhledem k tomu, že jsem se, naskočením do plechovky na čtyřech kolech, připojila k místnímu životnímu stylu, dost jsem tím zanedbala dokumentaci, která je tím pádem, ze všech míst nejubožejší a to i přesto, že celá Arizona byla super a hlavně z úplně jinýho úhlu než všechny místa, který jsem do teď viděla.

… abych to trochu časově urovnala, akorát jsem se nalodila na bus do San Diega a čeká mě asi deset hodin cesty. K předčasnému přesunu do SD a vynechání Sedony asi jen tolik, že zatím to rozhodně není důkaz lenosti, ale jen naprostá nezkombinovatelnost dopravy a ubytování. Škoda.

… kam se celej podělanej Greyhound hrabe na moje oblíbené china busy. To bylo něco jinýho. Sice děsný čínský melodie a spradlavej salám, ale celkově čistější, rychlejší a mnohem levnější.

… až budu mít chvilku, asi budu muset udělat ňákej speciál o hostelech. To by byla věčná škoda, aby byl tenhle hippis house zapomenut! Ale ať to bylo jakkoliv divoký, byl to jeden z nejpohovějších hostelů, ve kterým jsem zatím byla.

… celej pobyt ve Phoenixu byl super a to asi hlavně proto, že jsem se konečně potkala s někým, kdo mě alespoň trochu zná a nemusela jsem znova a znova vyprávět kam jedu a proč. Vlastně ne že by mi to až tak vadilo, překvapivě sama se sebou i s tou kvantou cizejch lidí vycházím víc než dobře, ale je stejně super potkat někoho známýho. Christi mě nabrala v sobotu v hostelu. Nejdřív jsem nevěděla jak se do toho jejího auto nasoukat, pak jsem nevěděla jak z něj vyskočit a nakonec jsem si z tý klimatizace uhnala nechutnou rýmu. Takhle velký káry, jaký jezděj po Phoenixu jsem ještě nikde jinde neviděla. Jako bych to nějak tušila, hned mi bylo oznámeno, že sestra má narozeniny a že mi snad nebude vadit, když vyrazíme na rodinou párty. No jasně, že mi to vadí, vždyť jsem přirozeně nedružná a ještě víc stydlivá. No a jasně, že jsme tam jely a je ještě jasnější, že to bylo super. Všichni byli neskutečně milí a zajímalo je úplně všechno ohledně Čech. Přestože i jejich babička se už narodila v Americe, tak pořád říkala, že je původem z Čech, ale nikdy se tam nepodívala a tak jsem tam byla tak trochu jako návštěva z měsíce a jedinej důkaz toho, že nějaká taková exotická země fakt existuje. Možná pro celou rodinu bylo trochu zklamáním, že ta země není až tak exotická a že se život tam, v podstatných věcech, až tak neliší.

… když už jsem se zmiňovala o speciálu o hostelech, neměla bych vynechat speciál o položenejch otázkách! Hmmm, bude to minimálně top 10.

… no v neděli jsem ještě viděly nějakou motorkářskou akci, byly na ochutnávce piva a cideru (mňam, mňam, double mňam) v místním pivovaru, resp. v místní hospodě patřící k pivovaru, obkroužily město, takže jsem sice viděla všechno, ale jen z auta. Stačí vám, že Christi v životě nejela vlakem, ani tím jejich městským, kterej je hezkej, čistej, rychlej a levnej? No a autobusem jen jednou!

… přesně jsem věděla, jak to dopadne, když to budu psát takhle hodně zpětně. A taky že jo. Bude to pěkně osekaný. Autobus je nechutnej, ale po tom, co jsem vylemcala kafe a půlku coly, budu muset navštívit místní toaletu a to i kdybych nechtěla. Ta je ale v zadní části autobusu a jak mi bylo sděleno, tak se doporučuje vždy sedět nanejdál do půlky busu. Vzadu seděj jen socky, pochybný individua a právě propuštěný testanci. Matně si vzpomínám, že u nás na volejbale byly zadní sedačky ten největší luxus! Tak pozor, pozor, tady je všechno jinak. No jo, je to jistý, musím jít okouknout socky a trestance. Pak si pustím film, takže konec.

… jo a hnedka až přijedu domu, tak začnu trochu řídit, abych to příště mohla absolvovat bez účasti v buse. Takže tety s autem, ségra a taťka by se měli začít bát. I když tu novou káru, to bych si netroufla, takže jedna teta je v bezpečí.

DAY 30

… neuvěřitelně to všechno klaplo! Nejenže všechny spoje jely na čas, ale jely i poměrně svižně, takže jsem měla ještě skoro hoďku náskok. Jediný co bylo nad lidský síly, bylo sehnat v China townu normální kafe. Nakonec jsem se spokojila s místním kafem, což je cosi neskutečně sladkýho s mlíkem, co kafe připomíná jen hodně vzdáleně.

… china bus opět nezklamal. Smrádek a v televizi chinese pop idol, ale levný a rychlý. Po hodině čínského kvílení, ze všude přítomných repráčků, mi šla hlava kolem a ani empétrojka to neměla šanci zachránit.
Vrchol však přišel asi po třech hodinách cesty, když byla první přestávka a rozdávala se svačina – prostě takový čínský letadlo. No to, co já jsem viděla, když jsem otevřela ten sendvič, to bych vám nepřála. To byl gothaj, vybarvenej všema zelenejma odstínama a proloženej něčím co vypadalo jako zeleninová obloha. Zaizolovala jsem to, projistotu, do dvou igelitáků, uložila hluboko do tašky a pomalu se začínala modlit, aby někdo nezačal zvracet ještě během cesty.

… ještěže výhled z okna byl tak uchvatnej, protože je jasný, že při těch pěveckejch kreacích by jeden oko nezamhouřil. Už když jsme se blížili k Phoenixu, bylo mi totálně jasný, že tohle bude další nekonečný město. Jeden nízkej barák vedle druhýho a jeden jako druhej. Když mě číňani vykopli u čínskýho nákupáku, kterej tou dobou byl už zavřenej, nahodila jsem si krosničku a vyrazila hledat zastávku, což nebylo až tak těžký, ale místní zastávky jsou pouze budky s nápisem BUS, ale že by se někdo obtěžoval připojit alespoň číslo, to ne. Jeden by se i někoho zeptal, ale to by tady někdo musel chodit pěšky. Šla jsem asi dvacet minut směrem, kde jsem hádala, že by mohla jezdit tramvaj. První lidi jsem potkala až když jsem měla zastávku už na dohled. Chvílema jsem si připadala, že jsem spadla z měsíce. Pěti proudá silnice v obou směrech, jedno auto za druhým a já, kam oko dohlédne, jedinej člověk bez čtyř kol!

… takže tenhle hostel, to je teda výstavní kousek. Sue, asi majitelka, je hippisačka se vším všudy! To, že už v pět odpo byla v mírně rozevláté náladě, to by se dalo ještě očekávat, ale to, že v šest začala provozovat něco jako jógu na takové podivné hromadě hlíny, to už mi pomalu do očí vhánělo hrůzu.

… všechny baráky v okolí, mají poměrně upravené zahrádky, ale u nás je to totální džungle se vším všudy, teda i se zvířectvem. Ale i přesto, že je všechno poměrně historického data, vypadá to čistě. Když dorazil můj francouzskej spolubydlící uklidnila jsem se úplně. Nakonec jsme vyrazili do přilehlejch ulic, kde právě probíhal art festival, takže bylo dost rušno. Po návratu, Sue stále seděla v té hromadě hlíny, ale tentokrát měla společnost a tak tam holky seděly dvě, drbaly a popíjely víno. No, něco neuvěřitelnýho.

… zítra dopo jsem domluvená, že mě v hostelu vyzvedne Christi a těším se, že potkám někoho, koho mě už znám a konečně nebudu muset vykládat od kud jsem, kde to je, kam jedu a proč. Tak zítra.

Day 29

… zhruba za čtyři hodiny vstávám. Prozíravě jsem si dala v jedenáct kafe, takže teď se mi vůbec nechce spát. Schovávala jsem si dnešní psaní na zítřejší, asi sedmi hodinovej, s cestou po LA, deseti hodinovej přesun do Phoenixu.

… tím je jasný, že jsem ráno rozhodnutí zvládla. Našla jsem jedinej hostel ve Phoenixu a koupila jízdenku. Abych se vyhnula autobusáku v Down townu LA a abych zase něco ušetřila, zvolila jsem alternativu china bus! To bude zase divočina! Už jsem si ale vyhledala všechny spoje a ranní přesun mi bude trvat jen necelé dvě hodiny. Aby bylo trochu napětí, tak vezmu ten poslední spoj, kterým to stihnu, takže z hostelu v 5:45! Na hostel jsem dost zvědavá, nedá se tam platit kartou, ani rezervovat přes internet, takže asi nějaká historická cottage, podle fotek to tak teda vypadá!

… dnešek byl neskutečně vtipnej! Držela jsem se plánu. Dvě a půl hodinky v městský a pak welcome v Beverly hills. No jo, tohle se dá pochopit. To je úplně jiný město. Čistý, upravený, voňavý. Tady se dá bydlet. Walshovi si uměli vybrat. Trochu jsem to tam prolezla, na Rodeo drive nakoukla do obchodů, omrkla práci paparazziu, shlídla natáčení nějaký reklamy s Heidy Klum a pomalu nabrala směr Santa Monika.
... samozřejmě, sotva jsem dojela do Beverly Hills, tak se zatáhlo a zkoušelo mě to poděsit deštěm, ale já jsem se nedala a namířila jsem si to do Venice. Tentokrát jsem si to hezky vypočítala, takže by to neměl bejt problém to walknout! Někde v půlce cesty, když jsem nabírala síly ve Starbucksu, tak si ke mně přisedl ne zrovna vymydlenej dědek. A prej jestli jsem dneska nebyla na Rodeo drive. No čuměla jsem jako puk. Moje proslulá podezíravost byla ještě podezíravější než obvykle, ale už si tady nějak zvykám, že i divný individua jsou často více méně normální. Takže jsem na chvíli svojí podezíravost odložila a ze Starbucksu se nakonec přesunula vedle do hospody a takhle dobře jsem se už dlouho nepobavila. Nejenže Gregg byl asi třikrát v Praze, ale ještě věděl kde co! Takže tenhle ošuntělej dědek nebyl až zas takovej dědek. Pracuje jako Ambassador of Beverly Hills a takovej vtipnejch historek o celebritách jsem už dlouho neslyšla!

… do hostelu jsem dorazila posledním busem (v 9:30 – opravdu poslední – teda z téhle strany) a teď už mám pobalených svých pět, pětadvacetikových švestek a jsem připravená k přesunu!

… je to neuvěřitelný, ale nakonec jsem to prošla skoro všechno, řekněme všechno důležitý, dokonce i průvodce se mnou souhlasí a nakonec to vůbec nebylo tak špatný, jak se první dny zdálo!

… takže zítra, pokud všechno stihnu, Phoenix!

DAY 28

… no jo! Musím uznat, že LA není až tak hrozný město, dokonce může bejt asi docela fajn, když máš prachy a bydlíš v nějaké bezpečné, hezké a upravené čtvrti a vozíš se, nejlíp, kabrioletem.

... vychutnala jsem si svůj dvou a půl hodinovej příděl radosti z jízdy městskou hromadnou a už jsem byla v centru, který ve finále vůbec není tak hrozný, ale jasná věc, že jsem vynechala zapovězenou část sedmé ulice, autobusák atd. Prostě jen ty čisté a bezproblémové části a vyrazila jsem si to k Warner brothers studiu. Rozhodnutí, jestli půjdu na tour nebo ne, jsem si schovávala jako námět na přemejšlení do autobusu. Jenže jak mi teďka všechno dlouho trvá (a s rozhodováním jsem na tom byla vždycky blbě) tak mi ubohejch 45 minutek cesty nestačilo, ale naštěstí jsem vystoupila dost blbě a tak další půlhodinka cesty od jedný špatný brány k druhý, mě dost navnadila a tak jsem šla!

… moc jsem nevěděla co očekávat, jen že to není jako Universal, kde jsou víceméně jen atrakce typu Disneyland, ale že se jezdí přímo po jednotlivejch studiích. Náš vychytralej průvodce Tetris (chudák, kde ten k tomu jménu přišel) nás nejdřív nechal fotit, okouknul si, kdo z deseti členné skupinky má foťák a pak zastavil a prohlásil, že od teď je zákaz fotografování a všechny foťáky zamknul do kufru…takže dokumentace fakt chabá, ale zážitků hafo. Ještě jednou nám foťáky půjčil a to když jsme šli na památeční stage, kde je sestavená scéna z Přátel. Mají to zařízené tak, že od té doby, kdy se otevřou dveře, tak se na deset minut rozsvítí světlo a ty se můžeš posadit na gauč, okouknout to tam a pak se světlo automaticky vypne. Prej jediná šance, jak to udržet v jakž tak přijatelný kvalitě.

… pak jsme projížděli jednotlivé části studií, kde se momentálně nenatáčelo a jednotlivé exteriéry, které se třeba jen s malou změnou objevily v desítkách filmů. Zrovna se dotočila poslední epizoda ER, takže se všechny interiéry rozebíraly a bylo to docela vtipný, jak vidíš přesně ty místa, který jsou v tom seriálu a poznáváš je i přesto, že se na ten seriál nekoukáš. Co sleduju a co se zrovna dotočilo byla čtvrteční epizoda Ellen DeGeneres show, kterou jsme dokonce letmo zahlídli, ale nejlepší bylo, když začali vylejzat lidi, kteří byli v publiku a byli neskutečně rozřechtaní a nadšení.

… na závěr jsme ještě zhlídli muzeum kostýmu a nevěřila jsem svým očím, ale Leonardo DiCaprio má určitě víc něž 180 cm. A jako bonbónek, jsem si na závěr prohlídla pravýho Oskara. A teda teta, až ho dostaneš, tak ho nikomu nepůjčuj (kromě mě, samozřejmě), protože Academie asi šetří a ta zlatý vrstva byla u všech (čtyř) neuvěřitelně ohmataná. No hrůza!

… nikdy bych neřekla, že taková dvou a půl hodinová vyjížďka po studiu mě tak neskutečně pobaví!

… angličanky už odjely (do jižní ameriky) a vzhledem k tomu, že záchranářskejch historek už mám tak akorát, tak mám radějí naražený sluchátka, ikdyž nic neposlouchám.

…zítra: ráno bude těžký. Musím si srovnat datum, a udělat finální rozhodnutí jestli Phoenix ano nebo ne! Pokud ano, tak udělat rezervace a nastudovat mapu, abych netápala cestou na zastávky a místo tři hodin nejezdila po městě celý dopoledne. Pak si dám chybějící část LA, tzn. Beverly Hills, Rodeo drive a pokud to stihnu tak Santa Monicu. Tradáá, zdá se, že mám plán…

DAY 27

… jeden úžasnej západ slunce na Hermosa beach, celodenní zevlování na pláži a nulovej počet konverzací (finta, když s nikým nechci mluvit, tak si nasadím sluchátka, fakt funguje) a po ranním homesicku už není ani památky. Teď jdu s angličankama z pokoje na pivo a dokonce se těším na zítřejší pokus číslo dvě, nebo-li vyjížďku do centra!

… plány jsou tentokrát snad realizovatelnější. Down Town a pokud se mi bude chtít vypláznout 45 babek, tak tour po Warner Bros studiu.
Uvidíme!

DAY 26

1/4 10:30
DAY 26

… takže včerejší (po návratu ani náznak chutě něco psát, takže dopisuju dodatečně) výprava do centra.

… jak začít aby to nebylo moc sprostý! Voser, voser a ještě jednou voser - pokud to nezní dost jasně, tak tohle město je fakt voser a já ho fakt nemám ráda.

… se slzou v oku si zrekapituluju můj pošetilej plán. Hollywood, Beverly Hills, Down Town, Santa Monika, Venice. I přesto, že jsem noc předtím, cvakala do klávesnice asi do tří, tak jsem si přivstala a vyrazila jsem už kolem desátý. Po půlhodinovém studiu mapy místní dopravy, jsem si mohla zvolit: cestu busem s pouhým, neuvěřitelným, jediným přestupem a cestu busem a vlakem (takový venkovní metro) s děsnejma, čtyřma přestupama. Bus byl jednoznačnej vítěz, což mi zaručilo, krásnou dvou a půl hodinovou projížďku městem.

… já sice hodně koukám na televizi, ale tohle jsem tam teda fakt neviděla. Některá čtvrtě vypadaly tak nevábně, že kdyby mi autobusák řekl, že tohle je konečná ať vystoupím, tak bych asi raději spolykala všechny (obě) kreditky, a to dřív než by se za mnou zabouchly dveře autobusu. Na druhou stranu, když někdo vidí můj foťáček přelepenej tou smutnou zelenou izolepou, tak mu přece musí dojít, že tady si na chleba nevydělá. Kecám, když to tady někde kolem sebe vidím, tak musím jen konstatovat, že si žiju jak prase v žitě. A to jsem myslela, že tenhle pocit můžu mít jedině když vyrazím někam do Rumunska. Když k tomu přidám to, že každá konverzace (a to je minimálně jedna na jeden přestup) končí varováním tam nechoď, tam je to nebezpečný a už vůbec ne v noci, no to člověku na odvaze moc nepřidá. Ale vyhnout se všem nebezpečným lokalitám se při závislosti na MHD nedá. Tak se držím zásady, kterou hlásají místní varovné nápisy, že nejbezpečnější místo je v dopravním prostředku a tak pokud je zastávka podezřelá, je lepší nevystupovat.

… když už jsem u toho, tak bych nerada zapomněla podotknout, že v celé té džungli jsou všichni (zatím fakt bez výjimky) řidiči autobusů neuvěřitelně milí a když nechci hlídat, kde mám vystoupit a tak jim jen řeknu kam jedu a vždycky mě upozorněj zastávku předem, že příští je moje a je dost běžný, že když nastoupuju a říkam kam jedu, tak jeho první reakce je, nemusíš platit to je jen kousek (což znamená tak půl hodinu cesty). Já si kupuju celodenní jízdenku, tak mi to je jedno, ale je to milé!

… abych se vrátila k mému plánu. Ze všeho jsem stihla jen Hollywood a cestu k Universal studiu, kde se mi nechtělo vysolit $70 za něco jako Disneyland, ještě když si němci stěžovali, že to bylo děsný. Tak jsem to tam jen prošla kolem-dokola a nakonec jsem narazila na kluka, kterej se mnou bydlel v hostelu ve Vegas a se kterým jsem byla v Grand Canyonu. Tak jsme šli na kafe a já už pomalu začínala bejt nervózní, že mě zase čeká ta dlouhá cesta a už se zase stmívalo.

… cesta zpět mi trvala, tradáááá, tři a půl hodiny! Poslední lahůdka k místní dopravě. Až budu příště nervózně přešlapovat na zastávce a sakrovat, že desítka měla jet v 7:32 a už je 7:37 a ona nikde, tak si vzpomenu na úžasné cestování po LA. Nejen že na zastávkách není jízdní řad, ale když si člověk prozíravě pořídí knížku se všema trasama a pak do ní nakoukne a zjistí, že autobus, na kterej čeká jezdí v intervalech 30 až 70 minut, tak se mu chce brečet radostí, že to ví na minutu přesně.

… jediný, kromě tý náhody, že jsem potkala Jacksona (tradiční čínský jméno), co stojí za zmínku, je hezkej pocit z toho vidět ten nápis Hollywood, kdesi v dálce na kopci. Hvězdy na chodníku slávy nic moc, Kodak theatre nic moc a víc jsem toho fakt nestihla.

… když se k tomu přidá to, že jsem zjistila, že ve phoenixu asi není žádnej hostel a že doprava se má asi tak, že buď můžu jet z autobusáku, ale to musím dojet městskou k nejbližšímu metru a pak následuje zapovězená část města, kterou musím překonat taxíkem, takže jen cesta na zastávku mě bude stát půlku jízdenky do Phoenixu nebo alternativa dvě, že pojedu zase čínským busem a do nejbližšího china townu mi to bude trvat 3 hodiny. Takže kombinace toho všeho způsobila, že se mi dneska ráno poprvé zastesklo po domovině a nejraději bych seděla doma na gauči (i když je nepohodlnej) a koukala na nějakej úžasnej seriál jako je třeba Kriminálka Los Angeles a vzpomínala jakej to tam byl voser.

… dnes jsem si naordinovala klid na pláži, tak vyrážím!